Jiří Antonín Benda (30. června 1722 Staré Benátky, Čechy, České království – 6. listopadu 1795 Bad Köstritz, Sasko) byl český skladatel období klasicismu.
Životopis
Studoval u piaristů v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V obou kolejích se tradičně pěstovala hudba a Benda si odtud odnesl též znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, což velmi ovlivnilo jeho hudební zaměření. V roce 1742 se odstěhoval do Berlína, kam byl pozván i s rodiči pruským králem Friedrichem II., jenž byl obdivovatelem jeho bratra, skladatele a houslového virtuóza Františka Bendy. Roku 1750 se Jiří Antonín stal rovněž kapelníkem a to u durynského vévody Friedricha v Gotě. Krátce byl ředitelem hudby hamburského divadla. V roce 1781 navštívil Paříž, kde měla premiéru jeho opera Romeo a Julie. V Německu pobýval až do roku 1778, kdy se pokusil získat ve Vídni místo kapelníka u německé opery, kterou chtěl zřídit Josef II. Vkusu vídeňského publika však nevyhověl a roztrpčen neúspěchem rezignoval na skladatelskou dráhu a zbytek života strávil putováním z místa na místo a věnoval se plně filosofickým úvahám.[2]. Není bez zajímavosti, že byl členem zednářské lóže.
Charakteristika díla
Význam Jiřího Antonína Bendy spočívá především v oboru melodramatu, jehož byl zakladatelem. Zvláště jeho první díla Ariadna na Naxu a Medea reprezentují tuto hudební formu. Myšlenku střídání hudby a mluveného slova přejal od J. J. Rousseaua, prakticky i umělecky ji však uvedl v život. Rousseau chtěl ovšem hudbou vytvářet podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost – chtěl vytvořit nové hudební drama. V nejrozšířenější hudebně dramatické formaci té doby – italské opeře – dominovala hudba a všechny ostatní složky se jí podřizovaly. Průkopníci nových uměleckých snah usilovali o vývoj směrem k větší životnosti, k realismu. Benda vykonal na této cestě nejradikálnější krok. Spojil hudbu a slovo takovým způsobem, aby byla slovu v největší možné míře uchována jeho sdělovací schopnost. Hudba se tím ovšem ocitla v postavení podřízené složky, jejímž hlavním úkolem bylo podporovat dramatický účinek textu. Své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel Benda i do děl instrumentálních, skládal především symfonie (30), cembalové koncerty, kantáty (přes 100), komorní skladby, opery, klavírní sonáty a scénickou hudbu.
Opery
Xindo riconosciuto (libreto Giovanni Andrea Galletti, opera seria, 1765, Gotha)
Il buon marito (libreto Galletti, Intermezzo, 1766, Gotha)
Il nuove maestro di capella (Intermezzo, 1766, Gotha)
Ariadna na Naxu (v originále Ariadne auf Naxos, libreto Johann Christian Brandes, melodrama, 1775, Gotha)
Der Jahrmarkt (Der Dorfjahrmarkt/Lukas und Bärbchen) (libretto Friedrich Wilhelm Gotter, Singspiel, 1775, Gotha)
Medea (libreto Gotter, melodrama, 1775, Leipzig)
Walder (libreto Gotter, Singspiel, 1776, Gotha)
Romeo und Julie (libreto Gotter, Singspiel, 1776, Gotha)
Der Holzhauer oder Die drey Wünsche (libretto by Gotter, Singspiel, 1778, Gotha)
Pygmalion (libreto Gotter, melodrama, 1779, Gotha)
Philon und Theone, revised as Almansor und Nadine, (libreto neznámé, 1779, Gotha)
Das tartarische Gesetz (libreto Gotter, Singspiel, 1787, Mannheim)
Ohlasy díla
Přes zmíněný vídeňský neúspěch se však Benda dočkal ocenění u mnoha význačných osobností uměleckého života, jeho skladby výrazně zapůsobily např, na Mozarta, který obě výše uvedené skladby zbožňoval natolik, že je neustále vozil s sebou. Rovněž básník Friedrich Schiller uvádí, že Bendova Ariadna je výjimečné dílo, které se ho zcela zmocnilo. Benda zpracoval též Shakespearovu tragédii Romeo a Julie.
Jméno skladatele Jiřího Antonína Bendy nese český Bendův komorní orchestr.
