Josef Bohuslav Foerster (narozen jako Josef Caspar Franz Förster, 30. prosince 1859 Praha, Čechy, Rakouské císařství – 29. května 1951 Nový Vestec u Staré Boleslavi, Čechy, Československo) byl český hudební skladatel, pedagog, spisovatel a hudební kritik.
Rodinná hudební tradice
J. B. Foerster pochází z kantorského rodu s dlouhou hudební tradicí. Otec, Josef Förster (1833 – 1907), byl významnou osobností pražského hudebního života. Proslul zejména jako ředitel kůru u sv. Vojtěcha, kde usiloval o reformu chrámové hudby v duchu ceciliánského hnutí. Roku 1887 byl povolán na kapelnické místo u sv. Víta. Pedagogicky působil na učitelském ústavu a na Pražské konzervatoři. Jako skladatel na sebe upozornil především skladbami církevními a varhanními. Důkazem všeobecně uznávané hudební autority Josefa Foerstera je jeho zvolení členem Akademie věd. Matka J. B. Foerstera, Marie, roz. Hladíková (1838 -1878), byla rovněž hudebně vzdělaná stejně jako všichni jeho sourozenci (Marie, Anna, Viktor a Božena). Mladší bratr Viktor Foerster byl malířem a mozaikářem.
Mládí a studium (1859–1882)
Josef Bohuslav Foerster prožil své dětství v Pštrossově ulici č. 201/19 na Novém Městě. Na domě je pamětní deska.
Josef Bohuslav byl vychováván v harmonickém rodinném prostředí prodchnutém uměním a intelektem. Otec, ačkoliv si z praktických důvodů nepřál, aby se jeho děti věnovaly hudbě „z povolání“, si velmi zakládal na jejich hudebním vzdělání. Devítiletého J. Bohuslava poslal do klavírního ústavu Celestýna Müllera, po třech letech byl převzat do domácího vyučování. Osenický děd Foerster ho učil na violoncello, Josef Cainer na varhany. Mezi lety 1871-1875 vystudoval J. Bohuslav gymnázium ve Spálené ulici a od roku 1875 pokračoval ve studiu na vyšší reálce pražské, kde byly položeny základy jeho všestranné vzdělanosti, zájmu o literaturu a malířství. Odtud také pramení jeho obdiv k tvorbě Josefa Václava Sládka, který trval po celý život.
Před ukončením střední školy J. B. Foerstera hluboce zasáhla smrt jeho milované matky. Tato smutná událost se pravděpodobně výrazně promítla do základní nálady a charakteru Foersterovy rané tvorby. Po maturitě (1878) začíná na přání otce studovat chemii na německé technické škole, jeho osobnost však stále intenzivněji tíhne k hudbě. V říjnu roku 1879 se Foerster definitivně rozhodl pro hudební dráhu a ještě tentýž rok vstupuje na pražskou varhanickou školu. Zde je žákem Adolfa Průchy, Františka Blažka a ředitele školy Františka Zdeňka Skuherského. Po třech letech absolvuje s velmi pozitivním hodnocením ředitele školy.
První tvůrčí rozmach (1882–1893)
Záhy po skončení studií byl Foerster přijat jako varhaník u sv. Vojtěcha (1882-88) a k této činnosti pak zastával i místo učitele zpěvu na městském malostranském a smíchovském reálném gymnáziu (1885-86). V letech 1889-92 působil jako ředitel kůru v chrámu Panny Marie Sněžné. Mezi lety 1884 a 1892 na sebe upozornil jako hudební referent Národních listů svou snahou o propagaci Smetanova díla a bojem proti verismu a operetě v Národním divadle. Pečlivě sledoval dění na první české operní scéně a jeho pozornosti nemohl uniknout mimořádný talent mladé sopranistky Berty Lautererové. Tato diva vzbudila všeobecný zájem hudebních kritiků, Foerstera však zaujala celou svou bytostí. Dne 1. září 1888 spolu uzavřeli sňatek v pražském kostele svatého Vojtěcha.
Svou první skladbu zkomponoval Foerster už roku 1878, a to píseň pro svou matku. Jeho tvorba od roku 1878 do 1893 zahrnuje snad všechny hudební žánry. Jsou zastoupeny poměrně vyrovnaně, jen čistě instrumentální hudba mírně převažuje. Z instrumentální hudby jmenujme např. I. a II. smyčcový kvartet (1888, 1893), I. klavírní trio (1883), I. a II. symfonie (1888, 1893). Z vokálně instrumentálních děl si pozornost zaslouží především jeho Stabat Mater (1892) a opera Debora (1891). Dále se věnoval sborovým, písňovým a církevním kompozicím.
Hamburk (1893 – 1903)
Rok 1893 zahajuje další etapu života i tvorby J. B. Foerstera. Jeho choť uzavřela smlouvu s Městským divadlem v Hamburku a od 1. září 1893 se stala jeho stálou členkou. J. B. Foerster ji v listopadu toho roku následoval a věnoval se zde skladatelské, pedagogické a žurnalistické činnosti. Jako referent se uplatnil v Hamburger Freie Presse a později též v Hamburger Nachrichten. Poslední tři roky svého hamburského pobytu vyučoval klavír na konzervatoři. V Hamburku se setkal s Gustavem Mahlerem, v té době hlavním dirigentem tamějšího Městského divadla. Oba umělce od té doby pojilo silné přátelské pouto a porozumění.
Co se týká jeho činnosti kompoziční, dá se konstatovat, že v tomto období výrazně ubylo čistě instrumentálních skladeb a přední místo zaujal písňový žánr. Mezi vrcholné písňové cykly hamburského období patří např. Písně jarní a podzimní (1896-98) nebo Láska (1899-1900). Mistrovská díla však vznikají i v žánru orchestrálním, komorním, jevištním nebo sborovém: III. symfonie (1894), orchestrální suita Cyrano de Bergerac (1903), II. klavírní trio (1894), opera Eva (1897), Devět mužských sborů (1894-97). Církevním kompozicím se J. B. Foerster v Hamburku nevěnoval, skladby tohoto typu z předchozího období jsou spojeny s jeho činností na kůru sv. Vojtěcha a chrámu Panny Marie Sněžné.
Vídeň (1903–1918)
Po desetiletí stráveném v Hamburku se J. B. Foerster nevrátil do Čech, jak by byl si ze srdce přál. O jeho dalším osudu opět rozhodlo angažmá jeho ženy Berty ve Vídeňské dvorní opeře. Začala zde působit již od sezóny 1901/1902, J. B. Foerster však byl v Hamburku vázán povinnostmi, a tak se do Vídně přestěhoval až roku 1903. Obdobně jako v Hamburku se zde věnoval pedagogické činnosti jako profesor na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, žurnalistice jako referent listu Die Zeit a samozřejmě kompozici.
5. října roku 1905 se Josefu Bohuslavovi a Bertě Foersterovým narodil syn Alfred.
Důležitým mezníkem vídeňské éry byly oslavy jeho 50. narozenin. Při této příležitosti byla vydána kniha Zdeňka Nejedlého (Praha 1910) zachycující jako první dosavadní život a tvorbu J. B. Foerstera, vyšlo množství jeho skladeb tiskem jak v Praze, tak ve Vídni, byly pořádány koncerty věnované výhradně jeho tvorbě. Oskar Nedbal, který působil mezi lety 1906 a 1918 ve vídeňském symfonického Tonkünstler orchestru, měl rovněž nemalý podíl na propagaci Foersterova díla. Všechny tyto aktivity vedly ke zvýšení popularity a všeobecného povědomí o J. B. Foersterovi. Roku 1912 byl zvolen starostou Pěvecké župy vídeňské a rok poté jmenován čestným členem spolku Lumír. Ve Vídni Foerster spolupracoval s tamější českou menšinou a pořádal přednášky o hudbě. Vídeňské období, zvláště jeho první polovina, je považována za Foersterovo vrcholné tvůrčí období.
Mezi nejlepší skladby tohoto období patří např. IV. symfonie,"Veliká noc" (1905), symfonické básně Legenda o štěstí (1909) a Jaro a touha (1912), III. smyčcový kvartet (1907), I. houslový koncert (1911) nebo klavírní cyklus Erotovy masky (1912). Z jeho vokálně-instrumentálních skladeb je nutno zmínit opery Jessika (1904) a Nepřemožení (1917), vrcholné písňové cykly Milostné písně (1914), Čisté jitro (1914-1918), Pohádka o dlouhé touze (1910) nebo Písně na slova Karla Hynka Máchy (1909). Z množství jeho vídeňských sborových kompozic je asi nejznámější cyklus Mrtvým bratřím (1918).
Poutník se vrací… (1918 – 1951)
Po vzniku samostatného Československého státu se Foersterovi vrátili do Prahy (1918). Ačkoliv byl Foerster již vážený a uznávaný skladatel, nepřijala ho Praha zcela jednomyslně. Byl např. zpochybňován národní charakter jeho hudby a z jeho hudebního díla byla známa především sborová tvorba. Na druhé straně se zde však začala formovat skupina nadšenců, kteří se velmi zasadili o propagaci díla J. B. Foerstera, mezi ně patřil mj. Otakar Jeremiáš nebo Otakar Ostrčil. Za účelem propagace díla J. B. Foerstera vznikla v roce 1919 i Foersterova společnost, jejíž poslání spočívalo především v otázce nakladatelské. Při příležitosti oslav sedmdesátých narozenin J. B. Foerstera pak tato společnost zorganizovala cyklus pěti koncertů sestavených z Foersterových méně hraných kompozic různých žánrů a vydala tiskem množství Foersterových skladeb. K oslavám se připojil také O. Ostrčil, toho času dirigent a šéf opery Národního divadla, jenž uspořádal na první české scéně cyklus Foersterových oper.
Vedle komponování se J. B. Foerster i v Praze věnoval pedagogické činnosti: V roce 1919 byl povolán do funkce profesora na Pražské konzervatoři. Na jaře roku 1921 zemřel syn Alfred v šestnácti letech na horečnaté onemocnění. Mezi lety 1922-1931 vyučoval na mistrovské škole této konzervatoře. Třikrát byl zvolen jejím rektorem v letech 1922-23, 1928-29, 1929-1930. Kromě konzervatoře přednášel na Filosofické fakultě UK v Praze (1920-36), čestný doktorát Univerzity Karlovy obdržel už 27. listopadu 1919. Vrchol jeho společenské kariéry nastal v květnu roku 1931, kdy byl zvolen prezidentem České akademie věd a umění. Počátkem dubna 1936 zemřela Foersterova první manželka Berta a v prosinci téhož roku se znovu oženil. Jeho druho manželkou se stala Olga Dostálová-Hilkenová. Ve funkci prezidenta AV setrval až do března 1939. Dne 23. listopadu 1945 mu byl jako prvnímu hudebníkovi udělen titul národního umělce.
Ve věku osmdesáti let se Foerster uchýlil do svého soukromí a věnoval se výhradně komponování. V tomto posledním tvůrčím období se J. B. Foerster soustředil zejména na sborovou tvorbu (cca 100 sborových skladeb). Důvodem byla nesmírná oblíbenost Foerstera mezi zpěváckými spolky, které si u Foerstera skladby objednávaly. Skladatele samozřejmě tato nezvyklá přízeň velmi těšila a rád sborům vždy vyhověl, mělo to však i svou stinnou stránku: Foerster vstoupil do povědomí veřejnosti jako skladatel sborů a na skladby ostatních žánrů se poněkud zapomnělo. Tento stav se až do dnešní doby nezměnil a bude třeba vynaložit mnoho úsilí k renesanci celého uměleckého odkazu J. B. Foerstera.
Josef Bohuslav Foerster zemřel v Novém Vestci u Staré Boleslavi dne 29. května 1951 ve věku 92 let. Byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech do rodinné hrobky Foersterových (hrob č. 70, odd. 2, část 009).
Charakteristika Foersterovy hudební řeči
Foersterova hudební řeč roste jednak z tvorby českých „klasiků“ Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha a dále z tvorby Petra Iljiče Čajkovského, Edvarda Hagerupa Griega a Roberta Schumanna. Ačkoliv se Foerster generačně řadí mezi českou hudební modernu, jeho tvorba se dá označit spíše za „tradiční“. Na rozdíl od Leoše Janáčka nebo Vítězslava Nováka se u Foerstera neobjevily žádné výrazné inovace. Foersterův charakteristický hudební styl vykrystalizoval již na počátku jeho hamburského období a kromě harmonické složky zůstal po celý jeho dlouhý tvůrčí život téměř neměnný.
Foerster byl svým bytostným založením lyrik, jeho hudba se vyznačuje intimní subjektivitou. Výrazným prvkem jeho tvorby je hluboká meditace a duchovní rozměr. Promítá se v ní rovněž úzký vztah k varhanní kompozici a vokální polyfonii, jehož kořeny lze spatřovat v období Foersterova dětství (otec – varhaník) a v období studia u Zdeňka Skuherského na varhanní škole. Nemálo přispěl ke svébytnosti Foersterova skladatelskému stylu jeho zájem o literaturu, zvláště poezii. Široká paleta námětů a textů z české i světové literatury objevující se v jeho kompozicích poukazuje na neobyčejný rozhled. Zvláštní pozornost věnoval Foerster především J. V. Sládkovi, jehož verše tolikrát zhudebnil ve svých písních a sborech. Byl také prvním evropským skladatelem, který zhudebnil básně bengálského Rabíndranáta Thákura.[5] Foerster představuje intelektuální, myslitelský typ skladatele tíhnoucí k metafyzice a náboženským tématům. Je snadné pochopit, proč byla jeho tvorba po roce 1948 nepohodlná a jeho rozsáhlý a různorodý skladatelský odkaz pro veřejnost omezen na vybranou sborovou tvorbu.
Hudební dílo (výběr)
Písně
Pět písní ve slohu národním pro baryton, op. 2, 1882
Písně jarní a podzimní, op. 11, 1886-88
Petrklíče, op. 12, 1988
Tři písně, op. 27, 1895
Čtyři písně, op. 22, 1895
Polní květy, op. 26, 1896
Zpívající noc, op. 127, 1897-98
Láska, op. 46, 1899-1900
Zářivé dni, op. 69, 1900-02
Písně na slova K. H. Máchy, op. 85, 1910
Pohádka o dlouhé touze, op. 101, 1910
Milostné písně, op. 96, 1914
Čisté jitro, op. 107, 1914-18
Kvetoucí magnólie, op. 132, 1924
Šest zpěvů, op. 142, 1932-40
Šest písní na básně Puškinovy, op. 161, 1937
Tři zpěvy s orchestrem, op. 181, 1938
Tři notturna pro hlas violoncello a klavír, op.163, 1939
Šest písní na slova českých básníků, op. 165a, 1941-42
Poslední písně F.X.Svobody, op. 180, 1943
Rozmarných písních s průvodem klavíru, op. 184, 1945-46
U bran štěstí, op. 186, 1946
Písně červnových dnů, op. 189, 1948
Sbory
Tři dvojzpěvy, op. 82 , 1885
Hymnus andělů, op. 13, 1889
Česká píseň, op. 30b , 1890
Devět mužských sborů, op. 37a (47), 1894-97
Skon, op. 77b, 1898
Modlitba na moři, op. 71, 1901
Šest mužských sborů, op. 63, 1901-1907
Jarní noc, op. 77b, 1909
Most vzdechů, op. 87 II, 1911
Čtyři bohatýři, op. 117, 1913
Mrtvým bratřím, op. 108, 1918
Co podzim dal, op. 110, 1919-20
Devět mužských sborů, op. 102, 1910-21
Vzhůru, spáči!, op. 112, 1920-21
Zpěvy večera, op. 114a, 1920-23
Oblačný pták, op. 134, 1927-28
Sborové písně, op. 145, 1930-31
Matičce, op. 164, 1932
Sluncem a stínem, op. 118, 1934
Máj, op. 159, 1936
Tři sbory pro ženské hlasy a klavír, op. 178, 1939
Dvanáct sborů pro mužské hlasy na básně J. V. Sládka, op. 171, 1925-44
Píseň bratra Slunce, op. 173, 1944
Kantáta 1945, op. 187, 1944-45
Melodramy
Amarus, op. 30a, 1897
Faustulus, op. 31, 1890-95
Norská ballada, op. 40b, 1905
Romance štědrovečerní, op. 155a, 1934
Cikánské děcko, op. 162b, 1940
Opery
Debora, op. 41, 1890-91
Eva, op. 50, 1895-97
Jessika, op. 60 (68), 1902-04; roku1906 nově přikomponováno 3. jednání
Nepřemožení, op. 100, 1917; první skica již z roku1906
Srdce, op. 122, 1921-22
Bloud, op. 158, 1935-36
Scénická hudba
Princezna Pampeliška, 1897
Šípková Růženka, op. 64, 1901
Trilogie o Simsonovi, op. 62, 1906
Večer Tříkrálový, op. 116e, 1922
Julius Caesar, op. 116f, 1927
Klavírní skladby
Allegro a Scherzo, op. 5, 1885
Miniatury, op. 17, 1885
Jarní nálady, op. 4, 1887
Listy z mého deníku, op. 18b, 1890
Snění, op. 47, 1898
Růže vzpomínek, op. 49, 1902
Hudba večera, op. 79, 1904
A jabloně kvetly, op. 52, 1905
Taneční skici, op. 48, 1906
Imprese, op. 73, 1907-09
Skladby pro mého synáčka, op. 72, 1908-09
Erotovy masky, op. 98, 1912
Osenická suita, op. 129, 1926
Črty uhlem, op. 136, 1927
Den, op. 153b, 1939
Komorní skladby
I. Smyčcový kvartet E dur, op. 15, 1888
Houslová sonáta h moll pro housle a klavír, op. 10, 1889
II. Smyčcový kvartet D dur, op. 39, 1893; závěr z roku 1922
II. Klavírní trio B dur, op. 38, 1894
Sonáta pro violoncello a klavír č. 1, op. 45, 1898
III. Smyčcový kvartet C dur, op. 61, 1907; přepracováno 1913
Dechový kvintet, op. 95, 1909
III. Klavírní trio a moll, op. 105, 1919-21
Fantazie pro housle a klavír, op. 128, 1925
Sonáta pro violoncello a klavír č. 2, op. 130, 1926
Komorní hudba pro klavír a smyčcový kvartet, op. 138, 1928
Dvě impromptu pro housle a klavír, op. 154, 1934
Zbirožská suita pro violu a klavír, op. 167, 1940
Sonata quasi una fantasia pro housle a klavír, op. 177, 1943
Malá suita pro dvoje housle, op. 183a, 1944
IV. Smyčcový kvartet F dur, op. 182, 1944
Orchestrální skladby
Slovanská fantazie, bez op. č. , 1884
V horách, op. 7 , 1884
I. Symfonie d moll, op. 9, 1887-88
Suita c moll, bez op. č., 1891
II. Symfonie F dur, op. 29 , 1892-93
III. Symfonie D dur („Život“), op. 36, 1894-95
Tragická ouvertura, op. 58, 1895
Mé mládí, op. 44, 1900
Cyrano de Bergera, op. 55 , 1903
Večer v Belmontu, op. 59, 1903
IV. Symfonie c moll („Veliká noc“), op. 54, 1905
Slavnostní předehra, op. 70, 1907
Suita ze Shakespeareho, op. 76 , 1908-9
Legenda o štěstí, op. 83, 1909
I. houslový koncert c moll, op. 88, 1910
Jaro, op. 84, 1911
Jaro a touha, op. 93, 1912
II. houslový koncert d moll, op. 104, 1918/1926
Jičínská suita, op. 124, 1923
V. Symfonie d moll, op. 141, 1924-29
Koncert pro violoncello a orchestr, op. 143, 1930
Církevní skladby
Stabat Mater, op. 56, 1891-92
Pět mužských sborů na církevní texty, op. 94, 1913-16
Česká píseň mešní, op. 119, 1919
Glagolská mše, op. 123, 1923
Duchovní písně, op. 125, 1923-24
Missa in honorem s. Francisci Assisiensis, op. 131, 1925-26
Te Deum, op. 146, 1931
Písně k sv. patronům českým, op. 68, 1932
Hymnus k Panně Marii, op. 157, 1936
Missa in honorem Sanctissimae Trinitatis, op. 170, 1940
Smuteční písně, op. 168, 1941
Missa in honorem S. Adalberti, op. 188, 1947
Missa in honorem Beatae Mariae Virginis, op. 185, 1948
Literární dílo (výběr)
Stůl života, Praha 1920 (ed. J. Květ)
Zápisník hudebníkův, Praha 1929
Poutník, Praha 1929
Poutníkovy cesty, Praha 1932
Poutník v Hamburku, Praha 1938
Co život dal, Praha 1942
Poutník v cizině, Praha 1947
libreta oper Eva, Nepřemožení, Srdce, Bloud
kritiky a články do novin (např. Národní listy, Hamburger Nachrichten, Die Zeit)
