Karel Hašler (31. října 1879 Zlíchov, Čechy, Rakousko-Uhersko – 22. prosince 1941 Mauthausen, Horní Rakousy, Německá říše) byl český písničkář, herec, textař, skladatel, spisovatel, scenárista, dramatik a režisér, Rytíř české kultury in memoriam.
Ze života
Byl synem koláře (později se otec stal sklářem), učil se rukavičkářem. Od roku 1897 hrál ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Po krátké době odešel (pěšky) hrát do Tábora, brzy se ale vrátil do Prahy. Poté hrál v Národním divadle v Brně a v divadle v Lublani, kde účinkoval v činohře i opeře. V roce 1903 byl přijat do Národního divadla v Praze, kde ztvárnil řadu rolí.
Dne 21. března 1908 se v Praze oženil (civilní sňatek) se sestrou klavíristy a hudebního skladatele Rudolfa Frimla, jejich syn Zdeněk Miloš Hašler (1909–1972) byl filmový herec a režisér. V roce 1916 byl Karel Hašler z Národního divadla propuštěn pro nekázeň. Už před tím ale zpíval své písně v pražských restauracích a od roku 1910 ve vlastním kabaretu Lucerna. Během první světové války jezdil se svým dalším kabaretem Rokoko na turné po českých zemích. Po válce se vrátil ke kabaretu Lucerna (1918-23), pak byl režisérem ve Varieté (nynější Hudební divadlo v Karlíně), od roku 1929 opět v Rokoku. Po krátkém působení ve Vinohradském divadle se začal intenzivně věnovat práci pro film, často ve spolupráci se skladatelem Milošem Smatkem.
Česky hraný film. Praha: Národní filmový archiv volumes <1-5> s. Dostupné online. ISBN 80-7004-082-3, ISBN 978-80-7004-082-9. OCLC 35784800
Ke svým písním psal texty i melodie, jejichž harmonizace, doprovody a jejich úpravy prováděli jiní, odborně vzdělaní hudebníci.[1] V roce 1919 Hašler otevřel vlastní hudební vydavatelství, kde vycházely šansony z repertoáru Lucerny.
Po roce 1938 měl Karel Hašler názorově velmi blízko k českým fašistům[2] a patřil mezi obdivovatele generála Radoly Gajdy.[3] Hašler byl českým vlastencem, ale také vášnivým stoupencem pevného řádu a vlády pevné ruky.[4] Po uzavření Mnichovské dohody se například nevybíravými slovy vyjadřoval o nejvyšších politicích první republiky a tvrdil, že stát zaprodali židům.[2]
Za druhé světové války i přes zákaz zpíval vlastenecké a protiněmecké písně. Na začátku roku 1941 byl poprvé zatčen gestapem, propuštěn, 2. září zatčen znovu přímo během natáčení filmu Městečko na dlani, kde pracoval jako umělecký poradce. Zatčen byl zřejmě na udání režiséra Václava Binovce, což se ale nikdy s naprostou jistotou nepotvrdilo. Nejprve byl uvězněn na Pankráci a poté v Drážďanech. 17. října 1941 skončil v koncentračním táboře Mauthausen. V polovině listopadu ho v táboře zbil a zkopal opilý příslušník SS, který mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zanedlouho se projevily první příznaky flegmóny. Dne 21. prosince byl Karel Hašler odveden na trestný blok, kde se musel svléci do naha a poté na něj byla puštěna ledová voda ze sprch. Na následky mučení, neléčené flegmóny a úplavice Karel Hašler 22. prosince 1941 zemřel. Film Městečko na dlani měl premiéru devět měsíců po jeho smrti a měl u diváků velký úspěch.
Citát
„Když jsem se pak dověděl o jeho smrti – o smrti pražského Chevaliera, jak ho nazval Rudolf Deyl senior, jenž s Hašlerem byl velký kamarád, zaslechl jsem odněkud smutnou melodii, která mi zněla v uších na rozloučenou s tímto podivuhodným člověkem. Karel Hašler určitě netušil, jaký nový přízvuk dostane ta melodie v té pro každého Čecha kruté době. Její slova byla: „Tak, jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička a až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít!“.“
— František Filipovský
Písně (výběr)
Bílý kvíteček
Čí je Praha? Naše!
Dřímej, mé Ghetto
Hoši od Zborova
Já mám holku od Odkolků
Kampak na nás, bolševíci? (1919)
Legionáři jdou
Naše zlatá republika
Pepička
Pětatřicátníci
Po starých zámeckých schodech
Podskalák
Princezna republika
Sibiřská stráž
Strahováček
Svoboda je svoboda
Ta naše písnička česká
Filmové autobiografie
Thomas Hasler u sochy svého otce od Stanislava Hanzíka
Již jeho první zvukový film Písničkář (1932), ve kterém ztvárnil českého vlastence v posledním období rakousko-uherského mocnářství, byl částečně jeho autobiografií.
Jeho osudu se plně věnoval až pětidílný televizní seriál Pražský písničkář (1997) s Viktorem Preissem v hlavní roli. Scénář napsal znalec Hašlera Gustav Oplustil, režíroval Ivo Paukert.
V roce 2008 natočili čeští režiséři Marek Jícha a Josef Lustig dokument Písničkář, který nezemřel, jehož spoluautorem i postavou je Hašlerův nejmladší (třetí, nemanželský) syn Thomas, který se narodil pouhých pět týdnů před otcovým umučením v koncentračním táboře. Jak Thomas uvádí ve starším dokumentu ČT Příběhy slavných – Karel Hašler : Písničku si cestou notoval (2003), Karel Hašler se o jeho narození dozvěděl z dopisů jeho matky (v koncentračním táboře byla dovolena korespondence výhradně s osobním obsahem). Thomas Hasler po válce (v 7 letech) odešel se svou matkou německého původu z Československa do Austrálie a později do USA, kde žije dodnes.
Eponymie
Již za jeho života byly podle jeho oblíbených písniček „hašlerek“ pojmenovány tvrdé bylinkovo-mentolové bonbony (drops) hašlerky.
Jmenuje se po něm asteroid (37939) Hašler (1998 HA), objevený Lenkou Kotkovou.
Hašlerovy písničky dosud hraje staropražská kapela Hašlerka.
Při příležitosti 130. výročí jeho narození (31. října 2009) byl na Starých zámeckých schodech odhalen jeho pomník akademického sochaře Stanislava Hanzíka.
Dne 26. února 2016 jej v Divadle na Vinohradech ministr kultury ČR Daniel Herman ocenil za celoživotní přínos titulem "Rytíř české kultury".
