Leoš Janáček (3. července 1854 Hukvaldy, Morava, Rakouské císařství – 12. srpna 1928 Moravská Ostrava, Morava, Československo) byl světově uznávaný moravský skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české a moravské hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je známý hlavně díky svým operám, kromě jiných kvůli velkému úspěchu opery Její pastorkyňa, uváděné pod názvem Jenůfa. Také jeho orchestrálně-vokální díla Glagolská mše, Sinfonietta, rapsodie Taras Bulba a komorní skladby, především smyčcová kvarteta, si získala velké uznání.
Život
Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě dne 3. července 1854 jako deváté dítě Jiřího a Amálie Janáčkových, kteří měli celkem čtrnáct potomků. Byl pokřtěn jako Leo Eugen. Jeho otec i matka byli hudebně vzdělaní, ale chudí, a Leoše už jako jedenáctiletého (v roce 1865) poslali na klášterní školu na Starém Brně jako fundatistu (žák, jehož studium bylo hrazeno z odkazů ve prospěch kláštera), kde se mu dostalo pod vedením Pavla Křížkovského prvního hudebního vzdělání. Po absolvování německojazyčné reálky (1866 až 1869) studoval na brněnském Slovanském učitelském ústavě (1869 až 1872, tehdy to byla K.u.K. slawische Lehrerbildungsanstalt) a poté působil v Brně jako sbormistr. V roce 1874 odešel do Prahy, kde do roku 1875 studoval na varhanické škole, z níž byl málem vyhozen kvůli kritice gregoriánské mše ředitele Skuherského. Tam se spřátelil s Antonínem Dvořákem. V roce 1876 byl sbormistrem proslulého českého spolku Umělecká beseda. Dalšího hudebního vzdělání se mu v následujících pěti letech dostalo v Lipsku a Vídni.
Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil v Brně varhanickou školu, jejímž prvním ředitelem se stal (dnes se nazývá Varhanická škola Leoše Janáčka). Působil také jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele.
Dne 13. července 1881 se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdenkou Schulzovou, dcerou ředitele Slovanského učitelského ústavu v Brně, na kterém předtím studoval. Rok poté, konkrétně 15. srpna 1882, se manželům Janáčkovým narodila dcera Olga. Dne 16. května 1888 se jim narodil další potomek, syn Vladimír, který však po dvou letech zemřel na spálu. Další tragická příhoda, která rodinu postihla později, byla smrt dcery Olgy, která zemřela na tyfus ve svých jednadvaceti letech.
Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.
Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.
Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala zanedlouho, v roce 1918, významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).
Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá orchestrální díla, především Sinfoniettu, rapsodii Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury, a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.
I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkova opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého. K napsání některých skladeb jej inspirovala jeho přítelkyně a múza Kamila Stösslová, která byla také předlohou některých ženských hrdinek jeho oper (Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Elina Makropulos ad.)
V Berlíně bylo 8. prosince 1926 nadšeně přijato uvedení Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (světová a zároveň česká premiéra proběhla již 16. února 1926 v Brně).
Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, korespondentem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila v roce 1925 čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.
Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. V jeho domě se často konaly schůzky brněnského Ruského kroužku, jehož byl spoluzakladatelem. Byl nadšen ruskou literaturou a kulturou, a to se projevilo také v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba, 1. smyčcový kvartet podle díla Lva Nikolajeviče Tolstého Kreutzerova sonáta, nedokončenou operu Živá mrtvola podle Tolstého Anny Kareninové, opery Káťa Kabanová podle dramatu Alexandra Ostrovského a Z mrtvého domu na motivy románu Fjodora Dostojevského.
Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů konce 19. a počátku 20. století, zemřel náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.
Dílo
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam děl Leoše Janáčka.
Opery
Šárka, libreto Julius Zeyer podle vlastního románu
Počátek románu, libreto Jaroslav Tichý podle románu Gabriely Preissové
Její pastorkyňa, libreto Leoš Janáček podle dramatu Gabriely Preissové
Osud, libreto Fedora Bartošová podle Leoše Janáčka
Výlety páně Broučkovy, libreto Viktor Dyk a František Serafínský Procházka podle románu Svatopluka Čecha
Káťa Kabanová, libreto Leoš Janáček podle Ostrovského dramatu Bouře
Příhody lišky Bystroušky, libreto Leoš Janáček podle knihy Rudolfa Těsnohlídka
Věc Makropulos, libreto Leoš Janáček podle dramatu Karla Čapka
Z mrtvého domu, libreto Leoš Janáček podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského
Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie
Mša glagolskaja, mše ve staroslověnštině; Česká filharmonie, Český filharmonický sbor, dirigent: sir Charles Mackerras
Sinfonietta, Taras Bulba /Rhapsody for orchestra/, Mládí, Česká filharmonie, dirigent Karel Ančerl
Lašské tance, Suita pro smyčce, Idyla, Státní filharmonie Brno, dirigent František Jílek
String Quartet No. 1 „Kreutzer Sonata“, String Quartet No. 2 „Intimate Letters“, Talichovo kvarteto
Concertino pro klavír, 2 housle, klarinet, fagot a lesní roh; Capriccio pro klavír (levou ruku) a dechový ansámbl. Česká filharmonie, dirigent: Václav Neumann, klavír: Rudolf Firkušný. Supraphon (CD).
Orchestrální skladby
Suita, op. 3 pro smyčcový orchestr
Idyla pro smyčcový orchestr
Lašské tance pro orchestr
Žárlivost, koncertní předehra
Rákós Rákoczy – baletní hudba
Šumařovo dítě, symfonická báseň podle básně Sv. Čecha
Taras Bulba, slovanská rapsodie podle povídky N. V. Gogola
Balada blanická – symfonická báseň podle Jar. Vrchlického
Sinfonietta pro velký orchestr
Vokální skladby
Ukvalská lidová poezie v písních
Kytice moravských národních písní s klavírem
Otče náš, kantáta pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany
Zápisník zmizelého pro tenor, alt a tři ženské hlasy s klavírem
Říkadla pro 9 zpěváků a kom soubor
Komorní skladby
Sonáta pro housle a klavír
Pohádka pro violoncello a klavír
Smyčcový kvartet č. 1 („z podnětu Kreutzerovy sonáty“)
Smyčcový kvartet č. 2 („Listy důvěrné“)
Mládí pro dechové sexteto
Klavírní skladby (a skladby pro klavír a komorní soubor)
Thema con variazioni (tzv. Zdenčiny variace)
Moravské tance
Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“
Po zarostlém chodníčku. I. a II. řada
V mlhách, 4 skladby pro klavír (1912)
Vzpomínka
Concertino pro klavír a instrumentální soubor
Capriccio pro klavír levou rukou a instr. soubor
Literární působení
Hudební listy – odborné články a kritiky
Hlídka – odborné články a kritiky
Vliv a odkaz
Každý rok se na počest Leoše Janáčka koná hudební festival Janáčkovy Hukvaldy. Mezi ctitele Janáčkovy hudby patří i Milan Kundera, který o něm sepsal tři eseje, které vyšly ve svazku Můj Janáček.
Je po něm pojmenován impaktní kráter Janáček na planetě Merkur.
