Vadim Petrov (* 24. května 1932 Praha, Čechy, Československo) je český hudební skladatel, klavírista a hudební pedagog. Od roku 1954 je ženatý s manželkou Martou, rozenou Votápkovou, s níž má tři děti Vadima, Taťjánu a Kateřinu. Vnučkou je topmodelka Linda Vojtová, vnukem Martin Fišar.
Život
Rodinná hudební tradice
Vadim Petrov je synem ruského emigranta lékaře MUDr. Vadima V. Petrova, potomka starobylého šlechtického rodu Repninů-Rěpninských s rodovou tradicí od r. 842. Dědeček Vasilij A. Petrov (1872 – 1949) dožil v Praze, byl významnou osobností ruského společenského života, spjat s pravoslavným chrámem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul., blízkým přítelem biskupa Gorazda a kaplana Vladimíra Petřeka, zastřelených nacisty. Matka Adéla, nar. v Turnově, byla sólistkou Pěveckého sdružení pražských učitelek, nejstaršího ženského sboru v Čechách, zal. 1912. Ovlivněn chrámovou i sborovou tvorbou složil již v raném věku pro svoji matku „Biblické písně“, a po jejich provedení v kostele Panny Marie ve Staré Boleslavi mu osobně blahopřál i Mistr Josef Bohuslav Foerster, významný hudební skladatel.
Mládí a studium (1932 – 1954)
Vadim Petrov byl vychován v prostředí typickém pro intelektuální společnost První republiky. Otec, uznávaný lékař s vlastní praxí na Žižkově, matka pěvkyně. Raná výchova tak byla rozdělena mezi návštěvy koncertů a zkoušek pěveckého sboru Pražských učitelek a návštěvy pravoslavných mší s chrámovým sborem s prarodiči. Lásku k domovině probouzel dědeček z matčiny strany Josef Tůma, vrchní berní ředitel, který miloval své rodiště, Železný Brod. Jezdil s ním pravidelně do podhůří Krkonoš, Turnova, Jilemnice, či do Polubného k blízkému příbuznému Josefu Kalfusovi, ministru financí Československa. Již jako šestiletý začal studovat hru na housle u profesorky ing. Volfové, profesora O. Šilhavého, později přešel ke studiu klavíru u profesorky L. Hedrychové a studiu hudební teorie u pana profesora J. Gabriela – žáka významného českého skladatele Zdeňka Fibicha. Na léto a víkendy jezdil s rodiči do vily v Novém Vestci, kde v roce 1945 začal u regenschoriho Josefa Klazara ve Staré Boleslavi studovat hru na varhany, stejně jako Klazarův nejúspěšnější žák Václav Trojan, hudební skladatel. Již v této době byl fascinován světem dějové fantasie a představ a své pocity se pokoušel vyjádřit hudbou. Vznikaly první skladby Zimní nálada, Skřivánčí písně, Píseň slavíka a další. Mezi lety 1944 až 1951 studoval v ruštině Ruské spolkové gymnázium na Pankráci. Podrobně se zde seznámil i s historií země svých předků, kulturou a především hudbou ruských velikánů. Na gymnáziu nejprve zpíval ve školním sboru, potom se stal jeho dirigentem. Jeho vztah k hudbě již byl cílevědomý – skládal, upravoval a zpracovával písně na ruské i české texty. Po studiích na Ruském gymnáziu byl přijat ke studiu skladby a hry na klavír na pražskou Akademii múzických umění. Učiteli mu byli významní hudební skladatelé - prof. Miloslav Kabeláč navazující svou symfonickou tvorbou na tradice velkých českých symfonistů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů) a prof. Jaroslav Řídký, prof. Václav Trojan či prof. Václav Dobiáš. Na studiích se aktivně věnoval souborům lidové umělecké tvořivosti českým, moravským a slovenským lidovým tancům a písním. Více však byl v zajetí kánonů, invencí, fug, sonatin a sonát. Studium AMU ukončil v roce 1956 „Symfonickou básní Vítkov“ – o vítězství husitů nad císařem Zikmundem v Praze.
První umělecká tvorba (1952 – 1958)
Již během studií se jako dirigent aktivně věnoval souborům lidové umělecké tvořivosti, kráse českých, moravských a slovenských lidových tanců a písní. Pro jeho dirigentskou a skladatelskou praxí se stal tento prvek v jeho uměleckém vývoji nezaměnitelný. Po ukončení studia a období nezaměstnanosti byl nakonec přijat jako vedoucí oddělení Lidové zábavy do Městského domu osvěty hl. m. Prahy. Poznal život hudebníků z povolání, mnoho vynikajících kapel a jejich vedoucích. Otevřel se mu jiný pohled na lidové hudební velikány jako byli František Kmoch, Dalibor C. Vačkář, Julius Fučík, Karel Hašler, Karel Valdauf, Karel Vacek, Jaromír Vejvoda, Jaroslav Ježek a mnoho dalších. Díky seznámení s Francis Ježkovou, vdovou po Jaroslavu Ježkovi, se mu po mnoha letech podařilo získat její souhlas k přejmenování Lidové konzervatoře na Konzervatoř Jaroslava Ježka.
Lidová konzervatoř – Konzervatoř Jaroslava Ježka (1958 – 1970)
V roce 1958 založil jako součást Městského domu osvěty v Praze Lidovou konzervatoř, která připravovala lidové hudebníky pro kvalifikační zkoušky. Škola poskytovala se svým kvalitním pedagogickým sborem, který kolem sebe Vadim Petrov soustředil, velmi solidní vzdělání a brzy přerostla rámec osvětového zařízení. Byla převedena do působnosti školství a ve čtyřletém studiu nabízela vzdělání v oblasti skladby, aranžování, dirigování, hry na hudební nástroje se zaměřením na jazz, zpěv, scénický i společenský tanec a herectví pro tzv. divadla malých forem. Raketový nástup této školy se odrazil také v tom, že podle ní vznikla škola v Bratislavě, Plzni, originální učební osnovy a plány pronikly do škol v Budapešti, Berlíně a v rakouskému Grazu.
Až v roce 1990 získal souhlas dědiců Jaroslava Ježka k přejmenování školy, která nyní nese název Konzervatoř Jaroslava Ježka. Z Konzervatoře JJ vzešla celá řada českých novodobých umělců populární hudby.
Konzervatoř Jana Deyla (1970 – 1974)
Po roce 1968 v důsledku politické perzekuce po pražském jaru musel opustit post ředitele Lidové konzervatoře. Dostal také zákaz veškeré umělecké činnosti v rozhlase, televizi a filmu. S pomocí přátel nastoupil místo profesora na Konzervatoři Jana Deyla, pro zrakově postižené. Bylo to období, které mu otevřelo niterní svět slepých studentů. Na škole založil dívčí pěvecké kvarteto „Carmina lucis“, které nezapomenutelným a unikátním způsobem zpívalo jeho čtyřhlasé umělé i lidové písně, pro kvarteto zvlášť upravené či zkomponované. Unikátnost tohoto kvarteta byla pro spisovatelku M. Zinnerovou natolik inspirující, že napsala scénář pro televizní film „Chvíle pro píseň trubky“ režiséra Ludvíka Ráži. Film získal na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v roce 1981 hlavní cenu Zlatou Nymfu. Ve filmu ztvárnil postavu profesora.
Pražská konzervatoř (1976 – 1992)
Na Pražskou konzervatoř (založená 1808) se vrátil v roce 1976 a působil zde jako profesor skladby a hudební teorie až do roku 1992. Mezi jeho žáky patří nejvýznamnější čeští hudebníci a umělci.
Dílo
Rozsáhlé dílo Vadima Petrova zahrnuje téměř 1400 titulů.
Symfonické skladby, 23 titulů
Poslechové skladby, 80 titulů
Sbory a cykly písní, 80 titulů
Písně,šlágry a šansony, 245 titulů
Úpravy lidových písní, 37 titulů
Hudebně-literární kompozice, 21 titulů
Hudba k poesii, 84 titulů
Hudba k umělecké próze, 91 titulů
Rozhlasové hry, 152 titulů
Televizní inscenace a televizní filmy, 244 titulů
Filmy, 173 titulů
Divadelní hry, 45 titulů
LP, Ak, Vk, CD, DVD, 42 titulů
Církevní skladby
Gramofonové desky, 40 titulů
Tvorba pro děti
Představuje samostatný úsek tvorby Vadim Petrova. Hudba k pohádkám, večerníčkům, divadelním, televizním a rozhlasovým inscenacím, filmovým pohádkám tvoří více jak 300 titulů všech možných žánrů.
Z nejúspěšnějších:
Pohádky o krtkovi (Zdeněk Miler), 25 dílů
Krkonošské pohádky, 20 dílů
Televizní pohádky a TV inscenace (Věra Jordánová), 117
Spejbl a Hurvínek (Helena Štáchová)
Hup a Hop, 12 dílů
Vodník Česílko, 13 dílů
Pohádky o cvrčkovi (Z. Miler), 6 dílů
Loutkové filmy, 16
Robotek Emílek, Míša Kulička, Písničky čtyřlístku – Bobíka, Myšpulína, Fifinky a Pindi, Hopsálek a Hvízdálek, aj.
Písně a šansony (242 titulů)
Písničky pro nejmenší, pohádky, 41 titulů
Písničky Hupa a Hopa, 20 titulů
Písničky Hopsálka a Hvízdálka, 35 titulů
Pavlíniny písničky, 16 titulů
Ruské balady a romance, 18 titulů
Písničky pro Maringotku, 15 titulů
Písně k divadelním, TV hrám, 60 titulů
Panenka z vltavské tůně, 4 tituly
Korálový náhrdelník, 4 tituly
Pojďte s námi za mámou a tátou, 12 titulů
Vojenské písně, písně o vlasti, 17 titulů
Sbory a cykly písní (80 titulů)
Maminčiny písně pro alt a klavír, 6 titulů
Kvítí, cyklus ženských sborů, 7 titulů
Do zpěvu i do kola, cyklus koncertních dětských písní 7 titulů
Javorové husle, cyklus ženských sborů Carmina lucis, 12 titulů
Pražské jaro, cyklus mužských sborů, 4 tituly
Sněguročka, cyklus ženských sborů, 3 tituly
Čtyři balady pro bas a klavír Op.64, cyklus balad, 5 titulů
Jeden den Op.70, cyklus dětských sborů, 6 titulů
Vánoční zpívání, cyklus ženských sborů, 14 titulů
Obrázky staré Rusi, cyklus ženských sborů, 7 titulů
Oblíbené písně TGM, cyklus smíšených sborů, 8 titulů
Varjag, J. N. Rerpninský, ženský sbor
Symfonické skladby (23 titulů)
Vítkov, symfonická báseň, 1956
Houslový koncert in D., 1960
Sůl země, poema pro symfonický orchestr a klavír, 1962
Slavnostní symfonický pochod, 1964
Lidová suita, 1964
Vám poděkování a lásku, lidová kantáta, 1966
Fantasie in D, 1968
Čtyři sonety pro tři basetové rohy, 1975
Divertimento, 1977
Pražský hrad, symfonický obraz, 1981
Vyznání, smyčcový kvartet, 1982
Chvíle pro píseň trubky, 1982
Beskydská epizoda Op.63, symfonický obraz, 1983
Baletní miniatura Op.65, symfonický obraz, 1984
Rapsodie Op. 66, symf. skladba, 1985
Tarantela Op. 67, symf. skladba, 1985
Pražské ornamenty Op. 68, symf. skladba, 1988
Principálka Op. 69, symf. skladba, 1989
Zmizení věků, symf. skladba, 1982
Valašské intermezzo Op. 71, symf. skladba 1988
Jarní předehra Op. 73, skladba pro dechový orchestr, 1989
Ouvertura 89 Op. 74, symfonický obraz, 1990
Krkonošská pohádka Op. 75, symf. skladba, 2008
Opera buffa
Jak zkrotit saň
Namlouvání a ženění
Scénická hudba (43 titulů)
Stará dobrá kapela
Barunka
Don Šajn
Setníkův štít
Eurydika
Antigona
Richard II.
Idiot
Eugen Oněgin
Lermontov, a další
Koncertní a poslechové skladby (80 titulů)
Veselá sonatina, 1954
Serenáda pro dechový kvintet, 1955
Tango habanero, 1962
Scherzo poetico, 1965
Zpívání noci, 1967
Riva dei Pini, 1967
Dance pastorale, 1968
Burleska, 1969
Romans, 1970
Lyrický valčík, 1971
Popěvek, 1971
Serenata, 1966
Pitoreskní groteska, 1967
Elegie, 1967
Dvě písně pro smyčce, 1973
Stará legenda, 1973
Skluz, 1973
Nokturno in G, 1974
Zastaveníčko, 1975
Starý walz, 1975
Swingová kapela, 1977
Podvečerní nálada, 1977
Náladové varhany, 1977
Dramatická bossanova, 1977
Víkend, 1981
Swing – pochod, 1981
Malá ukolébavka, 1982
Město v noci, 1982
Kapky deště, 1982
Sólo pro clarinet, 1982
Pochod výsadkářů, 1989
Stříbrná serenáda, 1992
Ruské evangelium, 1992
Malý valčík, 1993
Podzimní vzpomínka, 1993
Noční tango, 1993
Černovická písnička, 1994
Lidmaňský valčík, 1994
Svatavská mazurka, 1994
Píseň pro Janu Eyrovou, 1986
Píseň naděje a víry, 1990
Slow – rock, 1980
Walz, 1980
Bylo nebylo – polka, 1981
Smyčcový kvartet, 1980
Šelesty, 1994
Krtek a muzika – cyklus pro čtyřruční klavír
Dobré jitro, sluníčko, 1997
Zatancuj nám, beruško, 1997
Nebuď smutná, veverko, 1997
Zahrajme si, kamarádi, 1997
Neuteč mi, zajíci, 1997
Dva páni a zvířátka, 1958
Elektronika Jumbo
Kontrapunkty
Legenda o Jaderském moři
Milé zastavení
Modrý telefon
Večerní rondo
Žába a rybka
Zlatá zem
Sen
Solitudo
Pochod Kondelíků
Pohledy
Pojďte s námi za pohádkou
Potůčky se zaplétají
Povídání
Quotlibet
Šašky frašky
O Růžence a sluníčku
Pan Začátek
Pan Konec
Konstantinovy lázně, 1998
Krkonošská pohádka, 1998
Mecenáš, 1998
Costa Caribe, 1998
Zámek Kozel
Kapka rosy, 1983
Píseň podzimu, 1980
Mám Tě rád, 2006
Filmová tvorba (172 filmů)
Lukáš
Causa králík
Řetěz
Modrá planeta
Útěky domů
Jana Eyrová
Hodina klavíru
Pražský hrad
Tobogan a další
Televizní tvorba – filmy ( 234 filmů)
O labuti
Naděje má hluboké dno
Evangelium podle Pastýřů
Zapomenuté tváře
Přátelé Zeleného údolí
Bez ženské a bez tabáku
Tři spory
Krásná čarodějka
Nenávist
Český Robinson
Ďábel v Praze a další
V zámku a podzámčí
Panenka z vltavské tůně
Bianka Braselli
Tři spory
Eugenie Grandetová
Rozhlasová tvorba
2002 Johann Nepomuk Nestroy: Talisman, překlad Eva Bezděková, rozhlasová úprava a dramaturgie Jana Paterová, hudba Vadim Petrov, režie Otakar Kosek. Hráli: Titus Lišák (Jiří Langmajer), Paní z Cypřišova (Daniela Kolářová), Ema, její dcera (Kateřina Vaníčková), Konstance, její komorná (Naďa Konvalinková), Flora, zahradnice (Bára Štěpánová), Semínko, zahradnický pomocník (Bohumil Klepl), Pan Markýz, vlásenkář (Jiří Štěpnička), Salome, husopaska (Tereza Bebarová), Zátka, pivovarník (Bořivoj Navrátil) a Konrád, sluha (Jan Skopeček). (76 min).
Ocenění
Domácí ocenění
1958 – Rozhlasová žatva ČSSR – hudba k rozhlasové inscenaci „Dvanáct“
1958 – Rozhlasová žatva ČSSR – hudba k rozhlasové inscenaci „Sezóna v kolonce“
1979 – Cena Antonína Zápotockého – hudba k TV inscenaci „Adriena“
1982 – Gottwaldov, ČSSR, festival filmů pro děti „Lukáš“
1982 - Prix Bohemia, ČSSR, hudba k rozhlasové hře „První třešně“
1983 – Prix Bohemia, ČSSR, hudba k rozhlasové hře „Zaječí pohádka“
1983 – Prix Bohemia, ČSSR, hudba k rozhlasové hře „O kouzelné stolístce a srdci z perníku“
1983 – Gottwaldov, ČSSR, festival animovaných filmů pro děti „Krtek ve městě“
1984 – Prix Bohemia, ČSSR, hudba k rozhlasové hře „Pax rerum optima“
1985 – Gottwaldov, ČSSR, festival animovaných filmů pro děti „Krtek ve snu“
1985 – Gottwaldov, festival filmů pro děti „O statečném Vladislavovi“
1985 – Prix Bohemia, ČSSR, hudba k rozhlasové hře „Křik labutě“
1987 – Praha, ČSSR, Cena Československé televize za nejlepší scénickou hudbu roku
1987 – Praha, ČSSR, Cena Svazu československých skladatelů za celoživotní tvorbu
1989 – Praha, ČSSR, festival televizních filmů Zlatá Praha, „Naděje má hluboké dno“
2001 – Zlatá deska SUPRAPHON, Praha
2003 – Platinová deska SUPRAPHON, Praha
2015 – Zlatá cena OSA
Mezinárodní ocenění
1980 – Tokio, Japonsko – nejlepší film pro děti „Jonáš a velryba Lizinka“
1981 – Prix Monte Carlo, Monako, TV film „Chvíle pro píseň trubky“
1982 – Madrid, Španělsko, filmový festival uměleckých dokumentárních filmů, „Pražský hrad“
1983 – západní Německo, Berlín, filmový festival, film „Lukáš“
1983 – Plovdiv, Bulharsko, festival televizních filmů „O labuti“
1985 – Moskva, SSSR, festival animovaných filmů „Krtek ve snu“
1985 – Gijon, Španělsko, festival dětských filmů „Krtek ve snu“
1989 – Tokio, Japonsko, festival televizních filmů „Jsou určité hranice…“
1993 – Banff, Kanada, festival televizních filmů „ Evangelium podle pastýřů“
Dilia, metodika
Od roku 1996 je členem a od roku 2000 působí jako předseda správní rady Dilia, divadelní, literární a audiovizuální agentury založené v roce 1949, jejímž hlavním předmětem činnosti je zajišťování ochrany autorských práv.
Metodika
Hudební formy – metodická příručka
Klavír a akordické značky – skripta pro pedagogy hudebních škol
Muzicírování – praktická cvičení
