Václav Smetáček (30. září 1906 Brno, Morava, Rakousko-Uhersko – 18. února 1986 Praha, Čechy, Československo) byl český hobojista, sbormistr, hudební vědec, hudební skladatel, dirigent a hudební pedagog.
Život
Byl synem právníka, hudebníka a příležitostného hudebního skladatele JUDr. Rudolfa Smetáčka. Po studiích na konzervatoři a na gymnáziu (obě školy řádně ukončil maturitou) působil v letech 1930–1933 jako hobojista České filharmonie, od roku 1928 do roku 1956 působil jako zakladatel a umělecký vedoucí českého Pražského dechového kvinteta. V roce 1928 začal studovat na Karlově univerzitě hudební vědu a estetiku, kde promoval v roce 1933. Studium ukončil diplomovou prací: Orchestrace Smetanova mládí. Zároveň s tím studoval skladbu a dirigování na pražské konzervatoři.
V letech 1934 až 1939 působil jako zástupce sbormistra v pěveckém souboru Hlahol pražský, zároveň s tím začínal dirigovat v nově založeném Orchestru FOK, pracoval také v Československém rozhlasu. V roce 1942 převzal post šéfdirigenta Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, kde pak působil prakticky až do své smrti. Po 2. světové válce začal také učit jak na konzervatoři, tak na AMU, kde byl i šéfem školního orchestru. Jako dirigent začal hostovat u České filharmonie a u jiných renomovaných zahraničních symfonických orchestrů. Byl znám jako velký propagátor díla Bedřicha Smetany, cyklus symfonických básní Má vlast nastudoval s celou řadu zahraničních orchestrů.
V letech 1959–1960 byl šéfdirigentem Berlínského symfonického orchestru. Řídil koncerty filharmonického orchestru v Los Angeles, amsterdamského Concertgebouworkest i symfonické orchestry v Japonsku. V zahraničí působil často i jako operní dirigent. V roce 1966 uvedl poprvé v milánské opeře La Scala operu Z mrtvého domu Leoše Janáčka. V Teatro Colon v Buenos Aires nastudoval operu Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského, Šostakovičovu Kateřinu Izmailovou a Janáčkovu Káťu Kabanovou a další díla v Evropě i zámoří. V novinových titulcích býval nazýván Létajícím dirigentem nebo Velvyslancem české hudby.
Byl neuvěřitelně pracovitým, vitálním a energickým hudebníkem, který během svého života dokázal paralelně vykonávat velké množství uměleckých činností. V roce 1976 byl jmenován národním umělcem. Řada jeho gramofonových nahrávek byla oceněna francouzskou cenou Charlese Crosse, nejprestižnější cenou v oboru vážné hudby. Rovněž získal polské vyznamení, důstojnický kříž řádu Polonia restituta.
V listopadu roku 1974 utrpěl při koncertu ve Florencii srdeční záchvat a na rok přerušil veřejná vystoupení. Ke konci života ztrácel zrak a dirigoval jen skladby, které ovládal zpaměti. Zemřel 18. února 1986 v Praze a je pochován na Vyšehradě.
Rodina
S manželkou, historičkou umění a památkářkou PhDr. Miladou-Lejskovou-Matyášovou, měl tři děti: oba synové Pavel a Ivan Smetáčkovi jsou jazzoví muzikanti, dcera Helena Čižinská je historička umění a dlouholetá pražská památkářka. Vnuk, Štěpán Smetáček je rockový bubeník. Vnuk Jan Čižinský je pražský komunální politik.
Dílo
Jeho skladatelské dílo není příliš rozsáhlé a pochází spíše z mladších let. Na konzervatoři absolvoval u Jaroslava Křičky Dechovým kvintetem. Vzhledem k tomu, že jeho hlavním hudebním nástrojem byl hoboj, zkomponoval i řadu skladeb pro hoboj a komorní dechová obsazení. Pro hoboj psal i didaktická díla: Školu pro hoboj, Stupnicové etudy pro hoboj a 6 mistrovských etud pro hoboj. Zkomponoval 3 klavírní cykly, několik sborů, pochodů, znělek a fanfár.
Pro velký orchestr instrumentoval Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského, Toccatu a fugu d-moll Johanna Sebastiana Bacha. Pro rozhlas připravoval pásma z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Některá i ve spolupráci se svým otcem.
Václav Smetáček
