Jaromír Fiala (30. prosince 1892 Postoloprty, Čechy, Rakousko-Uhersko – 15. května 1967 Praha, Čechy, Československo) byl český hudební pedagog, spisovatel, překladatel a skladatel.
Život
Maturoval na gymnáziu na Smíchově (tehdy ještě nebyl součástí Prahy) a pokračoval studiem románských jazyků na Karlově univerzitě. V roce 1913 byl na studijním pobytu ve Francii v Poitiers. Absolvoval v roce 1917 a stal se profesorem na střední škole v Domažlicích. V Domažlicích byl i sbormistrem pěveckého sboru Čerchovan.
V roce 1919 byl jmenován středoškolským profesorem v Praze. Vedle toho se intenzivně věnoval hudbě. Studoval na Pražské konzervatoři hru na klavír u Albína Šímy, skladbu u Otakara Šína a zpěv u Antonína Heřmana. V roce 1922 vykonal nejen státní zkoušky ze zpěvu, ale získal i doktorát filosofie na Karlově univerzitě. Dál učil na středních školách, ale byl i učitelem francouzské výslovnosti na konzervatoři a lektorem francouzského jazyka na Univerzitě.
Po skončení 2. světové války se stal inspektorem středních škol pro filologii a hudební výchovu. Až do odchodu do důchodu v roce 1953 byl školským referentem Krajského národního výboru v Praze.
Dílo Jaromíra Fialy zahrnuje široké oblasti, hudby, hudební vědy i filologie. Spolupracoval se skladatelem Jindřichem Jindřichem při sběru lidových písní. Sestavil řadu bibliografií našich předních skladatelů a věnoval se popularizaci vážné hudby, jak přednáškovou činností, tak svými publikacemi, rozhlasovými pořady a předmluvami pro Státní nakladatelství hudby a umění. Připravil mnoho metodických příruček pro výuku hudby a zpěvu. Překládal z francouzštiny libreta oper a oratorií předních světových skladatelů (Maurice Ravel, Erik Satie, Darius Milhaud). Do češtiny převedl texty více než 300 písní. Články o české hudbě přispíval i do francouzských novin a časopisů. Zasloužil se i o znovuuvedení skladeb starých českých mistrů, založil a redigoval edici Staří mistři. Jako skladatel vycházel z díla Josefa Bohuslava Foerstra. Těžiště jeho skladatelské tvorby tvořily písně a sbory. Jeho instrumentální skladby však neměly velký úspěch.
Literární dílo
Bibliografie
Průvodce sborovou a písňovou literaturou Hudební matice (1926)
Zpěvní skladby z nákladu Pěvecké obce české (1929)
Dílo Josefa Bohuslava Foerstra (1929)
Skladby Vítězslava Nováka (1932)
Skladby Josefa Suka (1933)
Skladby Otakara Zicha (1934)
Skladby Karla Boleslava Jiráka (1941)
Skladby Karla Hoffmeistra (zůstalo v rukopise)
Hudební historie
Francouzská dnešní píseň (1923)
Smetanovy sbory v operách (1923)
Josef Leopold Zvonař (1924)
Zdeněk Fibich (1925)
Janáčkovy sbory (1923–1924)
Jindřich Jindřich
K dějinám obrozenské písně (1925)
Dvořákovy Biblické písně (1929)
O pařížské Šestce (1932)
Vincent d'Indy (1932)
Ještě několik slov k úpravě státní hymny (1936)
Smetanova Česká píseň (1941)
České zpěvácké spolky 1850–1950 (1958)
Pedagogická literatura
Povinný zpěv na středních školách (1921)
Radio a hudební výchova (1926)
Lidová výchova hudební (1928)
Proč zpívat a hrát (1933)
Hudební dílo
Dětské sbory
Čtvero ročních dob (1933)
Deset rušných písniček (1935)
Mladému světu (1948)
Pionýrské písně (1950)
Ženské sbory
Dva sbory (1933)
Mladý svět (1931)
Mužské sbory
Tři sokolské pochodové písně (1930)
Ztracen? (na slova Jaroslava Vrchlického)
Od srdce k srdci (1942)
Havíři (1943)
Smíšené sbory
Vánoční (1920)
Tři slavnostní sbory (1931)
Slovanská lípa (na slova Josefa VáclavaSládka, 1931)
Na horách (1939)
Srdcem k vlasti (1946)
Ediční činnost
21 francouzských písní (1921)
Jindřichův chodský zpěvník (1926)
Trifolium. Latinské studentské písně (1937)
Edice Staří mistři
Edice Deset písní s kytarou
Česká beseda (nápěvy, slova a popis tanců, 1939)
Pavel Vranický: Tři hádanky ve formě kanonické (rekonstrukce vokální skladby)
Zpíváme s rozhlasem (1950)
