Čeští, moravští a slezští hudební skladatelé

Rudolf Leo Vašata

Rudolf Leo Vašata (8. září 1888 Josefov, Čechy, Rakousko-Uhersko – 9. února 1953 Praha, Čechy, Československo) byl český hudební skladatel. Psal tance, operety a hudbu k lidovým hrám, některá díla publikoval jako Rudolf V.

Josef Vašata

Josef Vašata (25. března 1884 Josefov, Čechy, Rakousko-Uhersko – 29. srpna 1942 Kladno, Čechy, Protektorát Čechy a Morava) byl český dirigent a hudební skladatel.

Život

Otec skladatele byl varhaníkem v Josefově a později i v Praze, v bazilice svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Poskytl tak synovi základní hudební vzdělání. Dále pak studoval soukromě u Františka Blažka a Vítězslava Nováka. V letech 1910–1914 byl korepetitorem a sbormistrem v brněnském Národním divadle, dirigentem u divadelní společnosti Janovského v Ostravě, dirigentem Východočeského divadla a ředitelem několika orchestrů v Rusku, v Německu a v Polsku. Po vypuknutí první světové války přišel do Kladna, kde založil Středočeskou filharmonii. Osvědčil se jako hudební organizátor, který pozvedl hudební život města a celého kraje. Vašatova ulice se nachází v centru města u náměstí Svobody.

Bratr skladatele Rudolf Leo Vašata (1888–1953) byl operetním zpěvákem a dirigentem. Skladatelovi synové, Rudolf Vašata (1911–1982) a Karel Vašata (1915–1999), se stali rovněž dirigenty.

Dílo

Komponoval hudbu nejrůznějších žánrů. Od tanečních skladeb, pochodů a hudby k sokolským cvičením až po hudbu symfonickou a chrámovou. Velmi oblíbené byly ve své době jeho lidové operety.

Výběr skladeb

    Tři doby země české (symfonický obraz)
    Missa pastoralis in F (1907)

Operety

    Ať se mládí vydovádí
    Co se škádlívá, rádo se má!
    Dvě šťastná srdce (Mladost je radost)
    Já jsem malý mysliveček
    Její první hubička
    Komediantova dcera
    Ku Praze je cesta dlouhá
    Lásce z cesty neuhneš (Osada mladé lásky)
    Láska ze sletu
    Lidé zlatí - já jsem milionář
    Má panenka modrooká
    Měl jsem tě holka rád
    "Na Závětří" pod Šumavou
    Od rána do večera (Zas nová aféra!)
    Pantáta má sólo
    Písnička srdce
    Pražský popelář (A nebudeš podvádět ženy své)
    Princezna z cirkusu
    Slečinka z Bílého zámečku
    Slunéčko když začne hřát
    Srdíčko z lásky
    Stoprocentní kluk
    Tulácká krev
    Zapadlý zvoneček

Česlav Vaňura

Česlav Vaňura, psán Ceslao Waniura, (28. prosince 1694 Miletín, Čechy, České království – 7. ledna 1736 Praha, Čechy, České království) byl český minorita a hudební skladatel doby baroka.

Život

Byl synem miletínského kantora Václava Vaňury. Vstoupil do Řádu menších bratří konventuálů, zvaných minorité. Působil po mnoho let při kostele svatého Jakuba na Starém Městě pražském. Vynikl jako jeden z nejvýznamnějších českých barokních skladatelů. V roce 1735 získal titul magister musicae.

Dílo

    VII. brevissimae et solennes Litaniae Lauretanae op. 1 pro soprán, alt, tenor, bas, dvoje housle, 2–4 trompety, tympány a varhany (1731)
    Cultus latriae sev duodecim offertoria solennia op. 2 (totéž obsazení + viola, 1736)
    3 symfonie (v knihovně ve Schwerinu)
    Laetentur coeli – smíšený sbor, 4 trompety, 2 housle, violu, kontrabas, varhany, tympány
    další rukopisy jsou uloženy v archivu Národního muzea

Jan Křtitel Vaňhal

Jan Křtitel Vaňhal také Johann Baptist Wanhal či dokonce van Hall (12. května 1739 Nechanice, Čechy, České království – 20. srpna 1813 Vídeň, Dolní Rakousy, Rakouské císařství) byl český hudební skladatel druhé poloviny 18. století.

Život

Jan Křtitel Vaňhal se narodil v rodině koláře Jana Vaňhala a již od raného dětství projevoval hudební nadání. První hudební vzdělání mu poskytl vesnický učitel a varhaník Kozák v Maršově. Poté se vzdělával pod vedením nechanického učitele Antonína Erbana ve hře na housle, klavír, varhany a ve zpěvu.

V 18 letech nastoupil jako varhaník do zámeckého kostela v Opočně a později přešel do Hněvčevse jako varhaník a ředitel kůru. V roce 1760 se o jeho nadání dozvěděla majitelka panství Nechanice hraběnka Schafgotschová a vzala jej do Vídně, kde mu umožnila studium u předních hudebních pedagogů té doby. Kompozici ho zde učil Carl Ditters von Dittersdorf. Vaňhal se během pěti let stal jedním ze známých hudebníků Vídně. Získal si oblibu ve šlechtických kruzích a podařilo se mu též vykoupit z poddanství.

Baron Riesch mu roku 1769 umožnil dvouletý studijní pobyt v Itálii. V Benátkách poznal Christopha Willibalda Glucka. V Římě zkomponoval dvě opery na libreta Pietra Metastasia (Il triomfo di Clelia, Demoofonte), které tam také byly provedeny. Po návštěvě dalších italských měst (Bologna, Ferrara, Florencie, Neapol) se v roce 1771 vrátil do Vídně.

Po návratu mu Baron Riesch vyjednal místo kapelníka v Drážďanech. Vaňhal však nabídku odmítl. Zápasil v té době s duševní chorobou. Psychickou rovnováhu poté hledal mj. na statcích hraběte Erdödyho ve Varaždíně (jež dnes leží na území Chorvatska). Pro Varaždin zkomponoval oratorium Umučení Páně. Do Vídně se znovu vrátil až roku 1780. Získal si proslulost jako symfonik i jako skladatel chrámové a komorní hudby. Stal se také členem prestižního smyčcového kvarteta ve složení Karl Ditters von Dittersdorf – první housle, Joseph Haydn – druhé housle, Wolfgang Amadeus Mozart – viola a Vaňhal – violoncello.

V závěru života vyučoval hudbě a stal se vyhledávaným klavírním pedagogem. Jeho klavírní skladby patří dodnes mezi dobrý pedagogický materiál. Dále komponoval, avšak jeho dílo bylo zastíněno dílem slavnějších spoluhráčů z kvarteta. Některé jeho práce byly těmto slavnějším kolegům také připisovány. Vaňhal tak trpěl pocity méněcennosti a také dalšími návaly své duševní choroby, ve kterých řadu svých prací zničil.

Na místě, kde stával Vaňhalův rodný dům byla odhalena v roce 1998 pamětní deska.

Dílo

Jan Křtitel Vaňhal napsal za svého života 73 symfonií a více než 100 smyčcových kvartetů, 58 mší a množství dalších hudebních skladeb, z nichž jsou obzvláště ceněny instrumentální koncerty (flétnový, violový, varhanní). Jeho dílo upadlo na čas v zapomenutí. Začalo být objevováno znovu ve 20. století, kdy počínaje rokem 1971 byly v Nechanicích založeny Vaňhalovy Nechanice – cyklus koncertů vážné hudby. Po několika letech však tato tradice zanikla pro slabou návštěvnost koncertů.

Nástrojové koncerty

    Houslový koncert B-dur
    Violoncellový koncert A-dur
    Violoncellový koncert C-dur
    Koncert pro kontrabas a orchestr Es-dur
    Koncert pro dva fagoty a orchestr F-dur
    Koncert pro flétnu a orchestr č. 1
    Koncert pro flétnu a orchestr č. 2
    Koncert F-dur pro varhany a orchestr

Klavírní skladby

    Klavírní kvartety op. 40
    Klavírní kvintety op. 12 (Sonates pour le clavecin, avec l'accompagnement des deux violons, viola et violoncelle (ad libitum))
    6 fug pro varhany nebo klavír

Komorní hudba

    Hobojové kvartety op. 7
    Smyčcové kvartety op. 4
    Tria op. 20
    Divertimento a tre (housle, viola, cembalo)
    Houslové sonáty op. 5

Symfonie

Úplný katalog Vaňhalových symfonií zpracoval Paul Bryan, emeritní profesor Duke University (USA).

    Symphonie A-Dur (Bryan A9)
    Symphonie As-Dur (Bryan As1)
    Symphonie B-Dur (Bryan B3)
    Symphonie C-Dur (Bryan C3)
    Symphonie C-Dur (Comista, Bryan C11)
    Symphonie D-Dur (Bryan D2)
    Symphonie D-Dur (Bryan D4)
    Symphonie D-Dur (Bryan D17)
    Symphonie G-Dur (Bryan G6)
    Symphonie G-Dur (Bryan G8)
    Symphonie G-Dur (Bryan G11)
    Symphonie a-Moll (Bryan a2)
    Symphonie c-Moll (Bryan c2)
    Symphonie d-Moll (Bryan d1)
    Symphonie d-Moll (Bryan d2)
    Symphonie e-Moll (Bryan e1)
    Symphonie g-Moll (Bryan g1)
    Symphonie g-Moll (Bryan g2)

Chrámová hudba

    58 mší
    Pange Lingua (Wien)
    Credo
    Kyrie a Gloria
    54 ofertorií
    16 Salve Regina
    10 litanií
    14 motet
    Stabat Mater
    Te Deum
    Tantum ergo
    Pange Lingua

Opery

    Il Demofonte (libreto Pietro Metastasio, provedeno v Římě 1770, ztraceno)
    Il trionfo di Clelia (libreto Pietro Metastasio, Hoftheater München 1776, ztraceno)

Arnošt Vančura

Arnošt Vančura, psán také Vanžura, Vanžur, Wanciura, Wanzura de Rehnit, Wanschur, Wanskorn nebo van Schour, (* okolo roku 1750? Vamberk, Čechy, České království – 1802? Petrohrad, Ruské impérium) byl český hudební skladatel, klavírista a dirigent žijící v Rusku.

Obsah

    1 Život
    2 Dílo
    3 Literatura
    4 Externí odkazy

Život

Uvádí se, že byl potomkem staré české šlechtické rodiny Vančurů z Řehnic, což připomíná i jedno ze jmen, které používal: Wanzura de Rehnit. Užíval rovněž titulu baron. Byl původně důstojníkem rakouské armády, který se amatérsky zabýval komponováním a kolem roku 1773 vydal několik tanečních skladeb ve Vídni, které si získaly jistou oblibu. Prý pro svůj břitký jazyk byl z armády propuštěn. Odjel do Petrohradu a prostřednictvím svých známých z armády se dostal k carskému dvoru a dokonce patřil k úzkému kroužku oblíbenců carevny Kateřiny II. Pro svůj vtip a osobní kouzlo se stal oblíbeným i u ostatních dvořanů.

Vytvořil si skupinu komiků, která si říkala Pluk a bavila dvůr komickými výstupy a imitací zvířecích hlasů a zvuků hudebních nástrojů. Pronikl i ke dvorní kapele a carskému opernímu divadlu, které tehdy ovládali italští umělci, jako např. Baldassare Galuppi, Giuseppe Sarti, Giovanni Paisiello či Domenico Cimarosa. Byl mimo jiné carevnou pověřen provádět revize skladeb ruských skladatelů před jejich uvedením u dvora. Kolem roku 1783 spolupracoval na reorganizaci Mariinského divadla v Petrohradě a s obdobným úkolem byl vyslán i do Moskvy.

V roce 1783 navrhl petrohradské Opatrovnické radě zřízení „divadelního penziónu při Moskevském Výchovném domě a veřejného divadla s rozmanitým pořadem her a různojazyčnými hereckými skupinami“. Výchovný dům byl vlastně sirotčinec založený carevnou a opatřený nejrůznějšími výsadami. Návrh byl schválen a Vančura jmenován ředitelem nového divadla při Výchovném domě. V Moskvě tehdy vedl divadelní podnikání soukromý podnikatel anglického původu Maddox. V soutěži s projektem podporovaným carevnou a pod záštitou Výchovného domu neměl šanci a tak obě divadelní skupiny postupně splynuly.

V roce 1785 se vrátil do Petrohradu. Stal se členem komorního kvarteta, které účinkovalo na tzv. malých ermitážích před dvorním obecenstvem. Byl inspektorem hudebních tříd divadelního učiliště a v letech 1786–1896 řídil dva orchestry, byl intendantem carské kapely a později i místodržitelem dvorní opery.

Carevna Kateřina údajně sama napsala libreta ke čtyřem operám s pohádkovými náměty, která zadala ke zhudebnění svým dvorním skladatelům, mezi něž kromě Vančury patřili Jevstignej Ipatovič Fomin, Vasilij Alexejevič Paškevič, Carlo Canobbio, Giuseppe Sarti a Giovanni Battista Martini. Vznikly tak opery Fevej (1786), Novgorodský bohatýr Bojeslavič (1786), Smělý a chrabrý rek Archidejič (1787) a Ubohý bohatýr Kosometovič (1789). Vančurovým dílem byla opera Smělý a chrabrý rek Archidejič, která se dochovala pod názvem Carevič Ivan.

Pokusil se vydávat jeden z prvních hudebních časopisů v Rusku s názvem: Journal de Musiqe pour le clavecin ou pianoforte, dedidé aux dames par B. W. amateur. Měl velmi ambiciózní plány. Vyšla však pouze čtyři čísla.

Carevna Kateřina II. zemřela v roce 1796 a ještě téhož roku byl dán do výslužby s platem 500 rublů. V tomto roce také přestal komponovat. Poslední známá zmínka o skladateli je ze dne 28. února 1802, kdy mu byla vyplacena poslední penze. Je proto velmi pravděpodobné, že v tomto roce také zemřel.

Dílo

Dílo skladatele není dosud dostatečně zdokumentováno. Známy jsou skladby, které vyšly v časopise, který sám vydával.

    Smělý a chrabrý rek Archidejič (opera uvedena v divadle v Ermitáži v roce 1787)
    Oklamaný poručník (opera)
    6 symfonií
    Polský tanec
    Kozáček
    Mazurka

Jan Valta

Jan Valta (* 23. září 1977 Praha, Čechy, Československo) je český houslista, skladatel, dirigent, hudební režisér a aranžér.

Život

Syn dirigenta Jana Valty (* 1948) a příbuzný starosty Kladna Václava Valty. Absolvoval teplickou konzervatoř (prof. Jiřina Dlouhá) a AMU v Praze (prof. Jindřich Pazdera), obor housle. V devatenácti letech se na dvě sezony stal členem České filharmonie. Je sekundistou Heroldova kvarteta, v ansámblu, který za deset let své existence koncertoval v zemích Evropy, v Japonsku, Austrálii, Brazílii či na Havajských ostrovech. Kvarteto vystoupilo např. v londýnské Wigmore Hall, frankfurtském Sendesaal, barcelonském l'Auditori a v sále Palau di Musica ve Valencii. Soubor natočil tři CD; natáčel také pro Český rozhlas, ABC Classic FM Sydney, Hesischer Rundfunk a pro Supraphon. Heroldovo kvarteto je nositelem Ceny ČSKH pro rok 2001.

Vystoupení

Sólově vystupoval Jan Valta v Rakousku, Německu, Francii, Španělsku, Slovenské republice a v Japonsku. Společně se svým otcem realizoval nahrávku skladeb Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany pro housle a klavír. Od roku 2006 je pedagogem na teplické konzervatoři. Je uměleckým vedoucím Heroldova komorního orchestru a teplického souboru Ecce Harmonia.

Dílo

Je autorem aranží pro různá nástrojová obsazení: od komorních souborů přes big band až po velký dechový nebo symfonický orchestr. Jeho transkripce a aranže byly vedle České republiky hrány například v Lucembursku, Francii či ve Španělsku.

Jako skladatel spolupracuje především s českým violoncellistou Kryštofem Lecianem: v roce 2008 napsal celovečerní cykluse "Zodiac 13" pro cello a klavír, který byl natočen na CD. Koncertantní symfonii Fulcanelli zkomponoval v roce 2009. Věnuje se také dirigování, hudební režii a střihu.

Spolu s Adamem Sporkou složili hudbu pro středověkou videohru Kingdom Come: Deliverance od Warhorse Studios.

Jiří Válek

Jiří Válek (28. května 1923 Praha, Čechy, Československo – 6. října 2005 Praha, Čechy, Česká republika) byl český hudební skladatel, hudební redaktor a pedagog.

Život

Jiří Válek během studia gymnázia přestoupil na Pražskou konzervatoř, kde roku 1947 absolvoval u Jaroslava Řídkého. Zároveň soukromě studoval filozofii, estetiku, dějiny hudby a hudební teorii. V roce 1950 absolvoval Vysokou školu pedagogickou a v roce 1952 získal doktorát z filozofie na Karlově univerzitě. Zároveň byl v letech 1949–52 tajemníkem Svazu československých skladatelů. Od roku 1959 pracoval jako redaktor v nakladatelství Panton, později byl uměleckým ředitelem nakladatelství Supraphon. Od roku 1966 byl profesorem Pražské konzervatoře a od roku 1979 docentem skladby na HAMU.

Jiří Válek podlehl rakovině v Praze dne 6. října 2005.

Dílo

Kromě 20 symfonií je Jiří Válek autorem i řady nástrojových koncertů, dalších orchestrálních skladeb a množství komorní hudby a 4 oper.

Kromě hudby je autorem obsahuje řady muzikologických textů, několika monografií a vyhledávaného slovníčku italského hudebního názvosloví.

Karel Valdauf

Karel Valdauf (25. října 1913 Trhové Sviny, Čechy, Rakousko-Uhersko – 4. července 1982 Praha, Čechy, Československo) byl český hudebník a skladatel. Je autorem více než 150 písní.

Život

Pocházel z rodiny venkovských hudebníků. Jeho otec i strýcové hráli v kapele jeho dědečka. On sám začal v této kapele hrát již jako třináctiletý kluk. Poprvé hrál na taneční zábavě na malý bubínek, flétnu a housle.

V letech 1928–1930 studoval na vojenské hudební škole a poté hrál šest let u plukovní hudby v Plzni na flétnu, podle potřeby i na baskřídlovku, klarinet, saxofon, kytaru, harmoniku či bicí. Po odchodu do civilu vytvořil malou kapelu a cestoval s kočovnou divadelní společností. Stal se flétnistou policejní hudby v Praze a v roce 1942 založil u policie salonní orchestr, který nesl název "Orchestr kriminální policie". Po 2. světové válce založil konečně orchestr pod vlastním jménem. Orchestr Karla Valdaufa se stal v Československu nesmírně populární a postupně se zařadil mezi špičkové dechové orchestry Evropy. Často koncertoval v zahraničí a jeho nahrávky vycházely na gramofonových deskách v Německu, USA, Rakousku, Japonsku, Jugoslávii, Švýcarsku a v Holandsku.

Své hudební znalosti, které mu ve Svinech poskytl Štěpán Valter, si prohloubil v letech 1950–1954 na Pražské konzervatoři studiem skladby u Jaroslava Řídkého a dirigování u Bohuslava Špidry a Pavla Dědečka.

Z prvního manželství měl dceru Evu (* 1938) a syna Karla (* 1947). S druhou manželkou, Zorkou Kohoutovou, zpěvačkou své kapely Valdaufinky, měl dva syny, a to Jana (* 1958) a Dana (* 1966). Později se oženil ještě potřetí s Ivanou Seinerovou.
Festival

Každoročně je v Trhových Svinech pořádán festival dechových hudeb na počest Karla Valdaufa. Koná se vždy předposlední srpnový víkend.

Dílo

Karel Valdauf je znám především svými populárními polkami, jako jsou Soběkurská, Berounská, Březnická, Pod jednou střechou nebo Kudy kam. Psal také valčíky – Až nás cesty svedou, Dva stíny a další. Od svých kolegů skladatelů se lišil tím, že jeho skladby jsou svižné, synkopické, a dobře zní i v provedení tanečního orchestru. Je podepsán také pod řadou pochodů, kupř. Zahajovací nebo Koukol v obilí. Celkem zkomponoval přes sto padesát skladeb.

Bohumír Váchal

Bohumír Váchal (Čechy, Československo) je český skladatel, klavírista a korepetitor. Od roku 1983 působí jako stálý korepetitor v Národním divadle, kde nastudoval desítky operních a baletních inscenací. Je též osobním korepetitorem světové sopranistky Evy Urbanové, A. L. Bogzy a dalších. Učil na Pěvecké konzervatoři Praha.

Umělecká činnost

Kromě korepetice a nastudování oper, účinkoval v některých představeních Národního divadla:

    Josef Berg: Eufrides před branami Tymén (premiéra: sezóna 1981/1982) – cembalo
    Giovanni Battista Pergolesi: Služka paní (premiéra: sezóna 1981/1982) – cembalo
    Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte (premiéra: sezóna 1989/1990) – cembalo
    Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba (Le nozze di Figaro, premiéra: sezóna 1994/1995) – cembalo
    Peter Maxwell Davies, Leoš Janáček: Šílenství a vášeň (premiéra: sezóna 1996/1997) – klavír, cembalo
    Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni (premiéra: sezóna 2002/2003) – cembalo

Je autorem dětských oper Ejemovic Rézinka a Podivné věno.

Ferdinand Vach

Ferdinand Vach (25. února 1860 Jažlovice, Čechy, Rakouské císařství – 16. února 1939 Brno, Morava, Československo) byl český a moravský hudební skladatel, pedagog, dirigent, sbormistr, zakladatel Pěveckého sdružení moravských učitelů.

Život

Otec skladatele, Josef Vach (1830-1906), byl typický český kantor. Byl řídícím učitelem na venkovských školách. Hrál na mnoho hudebních nástrojů, byl varhaníkem v kostele, zpíval, řídil chrámový sbor, měl vlastní venkovskou kapelu a vyučoval hudební výchovu na školách. Všechny jeho děti byly hudebně nadané a uplatnily se v hudebním světě. Nejvýznamnější z nich byl syn Ferdinand.

V dětském věku se stal vokalistou-altistou ve Strahovském klášteře a zpíval i v chlapeckém sboru Žofínské akademie. V letech 1873–1876 navštěvoval měšťanskou školu ve Vlašimi a rok studoval na Varhanické škole v Praze. Poté pracoval jako podučitel v Souticích a v Lešanech. Absolvoval Učitelský ústav v Soběslavi a v letech 1880–1882 zastupoval nemocného bratra Josefa ve funkci sbormistra v Bele Crkvi v Banátě.

Po návratu do Čech se mu podařilo dokončit varhanickou školu. Na studia si vydělával jako varhaník a sbormistr v Karlíně, v Besedě dělnické a ve Slavoji. V roce 1885 působil nejaký čas u kočovných divadel a byl i dirigentem brněnského Národního divadla. V roce 1886 se stal ředitelem hudební školy spolku Moravan v Kroměříži a zároveň působil jako sbormistr jeho pěveckého sboru. Kromě toho byl ředitelem kůru v chrámu sv. Mořice a dirigoval orchestr Spolku ochotnických divadel. Se spolkem Moravan provedl velká vokální díla Antonína Dvořáka, ale i díla Smetanova, Blodkova a soudobých skladatelů (Vítězslav Novák, Leoš Janáček). V Kroměříži také začal komponovat zejména chrámové skladby a scénickou hudbu k divadelním představením.

Velký vliv na něj měly koncerty ruského pěveckého sboru Agreněva-Slavjanského a koncerty pařížského odboru Hlaholu. V roce 1903 založil ze svých žáků a učitelů okolních škol pěvecký sbor, který nesl název Učitelský dorost kroměřížského pedagogia a který se stal základem slavného Pěveckého sdružení moravských učitelů. V roce 1905 byl jmenován učitelem na učitelském ústavu v Brně, učil zpěv na brněnské varhanní škole a v roce 1913 byl na varhanní škole jmenován profesorem. S Pěveckým sdružením moravských učitelů vykonal řadu velice úspěšných zájezdů do Paříže, Německa, Švýcarska a dalších zemí. Mimořádné úspěchy sklízel zejména na koncertech v Rusku.

Roku 1912 založil Moravský smíšený sbor učitelek, který působí dodnes a v roce 1956 byl pojmenován po svém zakladateli, Váchův sbor moravských učitelek. Hned v roce 1918 obnovil činnost obou sborů, která byla světovou válkou přerušena. Dirigoval orchestr Besedy brněnské a stal se profesorem sborového zpěvu a řízení sboru na brněnské konzervatoři.

Svou činnost dirigenta PSMU ukončil rozhlasovým koncertem 27. září 1934 a veřejné činnosti se ze zdravotních důvodů vzdal 2. února 1935. Zemřel 16. února 1939 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně.

Od roku 1992 je udělována Cena Ferdinanda Vacha.

Vyznamenání a pocty

    Rytířský řád italské koruny (1923)
    Jihoslovanský řád sv. Sávy (1928)
    Španělský a portugalský řád Isabely Kastilské (1932)
    Státní cena československá (1927)
    Předseda klubu moravský skladatelů (1929)
    Člen České akademie věd a umění (1933)
    Čestné uznání filosofické fakulty university Karlovy (1930)
    Čestný člen Moravanu, Besedy brněnské a obou sborů, které založil.

Dílo

Jeho skladatelské dílo je poněkud v pozadí za jeho světovými úspěchy sbormistra. Největší ohlas měly jeho sbory a kantáty, které zpravidla sám v premiéře uváděl. Byl autorem teoretických studií o sborovém zpěvu a vychoval řadu vynikajících sbormistrů. Pod jeho vlivem vznikla řada pěveckých sborů z řad učitelů, včetně neméně slavného Pěveckého sdružení pražských učitelů.

Sbory

    Pěvcovo loučení (smíšený sbor, 1896)
    Vzpomínka (smíšený sbor, 1897)
    Noční hudec (mužský sbor, 1904)
    Sníh na horách (ženský sbor, 1921)
    Nězachoď (mužský sbor, 1926)
    Tichá noc (ženský sbor, 1943)
    Řada dalších sborů na slova českých básníků.
    Sborové úpravy lidových písní.

Kantáty

    Víla z perníkové chaloupky (1902)
    Komenský (1921)
    Robert Quiscard (1927)

Opera

    Slzičky (podle Václava Beneše Třebízského, 1888)

Komorní skladby

    Dva lístky do památníku (klavír, 1891)
    Smyčcový kvartet (1917)
    Klavírní kvartet (1928)
    Dvě balady pro housle a klavír (1931)
    Klavírní trio (1931)
    Lístek do památníku (klavír, 1936)

Orchestrální skladby

    1. suita (1927)
    Symfonie D-dur (1927)
    Symfonické variace (1928)
    Bernardův kříž (symfonický obraz, 1929)
    2. suita na motivy lidových písní moravských (1933)

Chrámové skladby

    Requiem c-moll (1892)
    Te Deum pro mužské hlasy s průvodem varhan (1896)
    Te Deum laudamus pro smíšený sbor s průvodem varhan (1901)
    Stabat Mater pro mužský sbor a varhany
    Missa ad quatuor voces aequales (1907)
    Mše A-dur pro smíšený sbor s průvodem varhan (1917)
    Missa in honorem scti Joannis Nepomucenri pro smíšený sbor s průvodem varhan

Moteta

    Alleluja ve svátek Nanebevstoupení Páně
    Benedictus sit Deus
    Ave Maria
    Mirabilis Deus pro mužský sbor (1895)
    Sacerdotes eius (pro svátek sv. Cyrilla a Metoděje)
    Zdrávas Maria pro tříhlasý ženský sbor se sopránovým sólem a smyčcový soubor (1907)
    Ze všech věcí pro sopránové sólo, tříhlasý ženský sbor, sólovou violu a varhany (1907)
    Desiderium animae eius pro soprán a tenor s průvodem varhan a lesního rohu (1934)

Karel Vágner

Karel Vágner (* 22. března 1942 Praha, Čechy, Protektorát Čechy a Morava) je český kontrabasista, baskytarista, hudební producent, skladatel, zpěvák, kapelník a podnikatel.

Život

Narodil se 22. března 1942 v Praze. Dětství strávil v pražských Kbelích. Vyučil se nástrojářem a pracoval ve Vetechně v Čakovicích. V mládí se věnoval hlavně atletice a fotbalu. Utrpěl však pracovní úraz, po kterém ukončil svou sportovní kariéru. Na vojně začal hrát na kontrabas, což ho přivedlo k hudbě. Po návratu z vojenské služby vstoupil na Pražskou konzervatoř a hru na kontrabas studoval profesionálně. Hrál v několika skupinách jako Greenhorns, Hroši Jana Spáleného, posléze v orchestru Karla Duby. Nicméně i hudba ho přivedla k ohrožení života.

Orchestr Karla Duby byla legendární kapela, která často jezdila na zahraniční turné. Vágner se s touto kapelou vydal na šňůru po Mongolsku a Sovětském svazu. Shodou okolností v den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, 21. srpna 1968, kapelu vzali pořadatelé na výlet. Při dopravní nehodě autobus spadl ze srázu a převrátil se. Karel spolu s klávesistou Ivem Moravusem vypadli z autobusu oknem. Oba měli štěstí a spolu s Jiřím Jelínkem nehodu přežili. Karel měl rozbitou hlavu a poraněnou páteř.

Je otcem šesti dětí: Karla, Jakuba (světově uznávaného sportovního rybáře), Josefa (účinkujícího v muzikálu Bídníci, Kleopatra, Monte Cristo a Angelika), Terezy (účinkující v soutěži X-Factor), Anny (účinkující v muzikálu Bídnici, členky baletního souboru SND, juniorské mistryně republiky v moderní gymnastice) a Barbory (účinkující v divadle a v muzikálu Mirjam Landové Bílý dalmatin).

Je zakladatelem vydavatelské firmy Multisonic, nahrávacího studiía a bývalým hoteliérem. Je znám především jako úspěšný kapelník, kdy spolupracoval s českou zpěvačkou Hanou Zagorovou, s pěveckou dvojicí Petr Kotvald a Stanislav Hložek nebo s kytaristou Lubomírem Brabcem.

Dílo (výběr)

    Holky z naší školky, zpěv Stanislav Hložek, Petr Kotvald, text Pavel Žák
    Hej, mistře basu duet s Hanou Zagorovou
    Filmová hudba k filmu Bota jménem Melichar (režie Zdeněk Troška)
    Modrá čajovna – zpěv Hana Zagorová text Pavel Vrba
    Filmová hudba k filmu Slunce seno jahody (režie Zdeněk Troška 1983)
    Filmová hudba k filmu Slunce, seno a pár facek (režie Zdeněk Troška 1989)
    Vánoční holky z naší školky, zpěv Stanislav Hložek, Petr Kotvald, text Pavel Žák
    Svlékám pouta svá zpěv Karel Gott, text Zdeněk Borovec
    Usnul nám, spí text Pavel Žák
    Valící se kameny zpěv Petra Janů text Pavel Vrba
    Dny jdou zpěv Iveta Bartošová. text Boris Janíček
    Evropo, Evropo... (závěrečná píseň filmové trilogie Slunce, seno..., zpěv – Karel Černoch, autor textu: Zdeněk Borovec?)
    Filmová hudba k filmu Slunce, seno, erotika (režie Zdeněk Troška 1991)
    Copacabana, Braziliana – zpěv fotbalový klub Amfora, text Petr Salava
    Duhová víla (zpěv Hana Zagorová, Petr Rezek, text Pavel Žák)
    Krok sun krok – zpěv Stanislav Hložek text Miroslav Novák
    Filmová hudna k TV seriálu Racochejl
    Benjamín – zpěv Hana Zagorová text Michael Prostějovský, hudba společně s Vitězslavem Hádlem
    Tom a Jerry (úvodní znělka, zpěv Hana Zagorová, text Zdeněk Borovec)
    Počítadlo lásky zpěv Hana Zagorová, Stanislav Hložek, Petr Kotvald, text Pavel Žák
    Ahoj léto zpěv Hana Zagorová, text Pavel Žák
    Dneska už to vím zpěv Hana Zagorová, text Hana Zagorová
    Hlaď mě zpěv Miroslav Donutil text Pavel Žák
    Na dně moří zpěv Hana Zagorová, text Hana Zagorová
    Ten pán v bílém zpěv Kateřina Brožová text Pavel Vrba
    Mám fotbal rád zpěv Karel Zich text Zdeněk Borovec
    Když je mi nejhůř zpěv Jiří Suchý, text Jiří Suchý
    Sláva bláznivým nápadům zpěv Heidi Janků text Michal Bukovič
    Než zapadne (hudba Karel Vágner a Peter Hanzely)
    Neztrať úsměv (hudba Karel Vágner a Peter Hanzely)
    Láska nebo přátelství zpěv Josef Vágner text Eduard Krečmar
    Filmová hudba k filmům Babovřesky 1–3 (režie Zdeněk Troška 2013, 2014, 2015)
    S láskou nám je líp zpěv Lucie Vondráčková, Josef Vágner text Eduard Krečmar

Diskografie

    Kromě alb na kterých je uveden jako autor hudby mu dále vyšlo:
    1983 Duhová víla – Přátelská setkání 3, Karel Vágner se svým orchestrem – Supraphon, LP
    1985 In The New Mood, VOX – Karel Vagner Group – Supraphon/Artia, LP
    1987 SingingThatHappySong, VOX – Karel Vagner Group – Supraphon/Artia, LP
    1988 Dny jdou – Supraphon, LP
    1989 Jambo Karla Vágnera – Supraphon, LP
    1988 Transformations – Lubomír Brabec a Karel Vágner – Supraphon, LP, CD
    1990 Transformations 2 – Lubomír Brabec a Karel Vágner – Supraphon, CD
    1993 Christmas Transformations – Lubomír Brabec a Karel Vágner – Multisonic, CD
    1997 V pohodě – Multisonic, CD
    2000 Slunce, seno, jahody – Multisonic CD
    2007 My jsme kluci vočkovaný Olšanem – Jan Vyčítal & Karel Vágner – Multisonic, CD
    2008 65 + 65 = 130 – Jan Vyčítal & Karel Vágner – Multisonic, DVD
    2009 Modrá čajovna – Hana Zagorová – Multisonic CD
    2009 Hej, mistře basů – Multisonic DVD
    2009 Karel Vágner & Honza Vyčítal: My jsme kluci vočkovaný Olšanem – Multisonic CD
    2010 Duety se slavnými muži – Multisonic CD
    2017 Hej mistře basů aneb 75. narozeniny Karla Vágnera – DVD – Česká televize
    2017 2CD Zlatá kolekce Karla Vágner – Multisonic CD

Václav Vačkář

Václav Vačkář (12. srpna 1881 Dobřejovice, Čechy, Rakousko-Uhersko – 4. února 1954 Praha, Čechy, Československo) byl český hudební skladatel.

Život

Václav Vačkář se narodil 12. srpna 1881 v Dobřejovicích ve středních Čechách. Od dětských let projevoval mimořádné hudební nadání, které začali rozvíjet místní učitelé hudby. Od třinácti let hrál na housle a křídlovku v místní kapele. Studiu na konzervatoři se však nemohl vzhledem k sociálnímu postavení své rodiny věnovat. Proto po ukončení školní docházky nastoupil jako elév k vojenské hudbě. Po tříleté usilovné práci a hudebního vzdělávání byl z vojenské služby propuštěn pro ušní chorobu. Poté působil jako sólista koncertního orchestru v carském Rusku. Od svých devatenácti let působil jako kapelník divadelní společnosti Josefa Faltyse. V roce 1903 nastoupil jako sólista a zástupce kapelníka u městské hudby v chorvatském Šibeniku. O rok později se stal kapelníkem na ostrově Korčula. V Dalmácii se Vačkářovi narodil syn Dalibor, který nejen že zdědil po otci hudební nadání, ale měl již možnost vystudovat konzervatoř (housle a kompozici). Kvalitní odborná průprava umožnila Daliboru Vačkáři významně se uplatnit jako skladatel filmové, symfonické a komorní hudby.

V letech 1908 – 1912 byl Václav Vačkář městským kapelníkem v Boskovicích. Čtyřletý pobyt na Moravě působil velmi blahodárně na jeho hudební tvorbu. Důvěrně se seznámil s lidovou hudbou a písněmi jižní Moravy. Do tohoto šťastného období spadá vznik jeho nejúspěšnějších skladeb, které jsou na repertoáru souborů dodnes. Krátce ještě působil v divadle v Krakově a konečně v roce 1913 se trvale usídlil v Praze. Jako houslista a později jako sólista na trubku působil v České filharmonii. V roce 1919 na výzvu Otakara Ostrčila přešel do orchestru Vinohradského divadla, o dva roky později do Šakovy filharmonie. Po jejím rozpuštění přijal místo kapelníka v pražských biografech Alma a Minuta. Zde dokázal vytvořit vynikající hudební těleso, které ovládalo ten nejnáročnější repertoár. Proto mnozí Pražané chodili do kin převážně za Vačkářovou kapelou. V roce 1930 s nástupem zvukového filmu končí jeho hudební působení v kinech. Od té doby se Vačkář věnuje nadále jen činnosti skladatelské a organizační.

Jako skladatel byl nejprve samouk. Teprve ve dvacátých letech začal soustavně studovat skladbu u Vojtěcha Říhovského a Jaroslava Křičky. V té době již jméno Václava Vačkáře bylo mezi lidovými hudebníky pojmem. Nebylo snad jediné dechové nebo smyčcové kapely, která by jeho skladby neměla ve svém repertoáru. Ty vynikaly nejen svěží, nápaditou melodikou, ale vkusnou a výraznou harmonií a bohatou barevnou instrumentací. Jeho tvorba se stala ryzím projevem českého muzikantství. Stala se lidovou v nejlepším smyslu tohoto slova. Jeho skladby dobou nejen nezestárly, ale naopak na hudebníky a posluchače pro svou čistotu a upřímnost působí dodnes svou podmanivou krásou. Za svého života napsal 332 skladeb, z nichž převážná většina vyšla tiskem v patnácti nakladatelstvích.

Vačkářova činnost je pozoruhodná i na poli organizačním. Jako dlouholetý předseda Svazu lidových hudebníků (byl jim od roku 1928) si získal pro své bohaté životní zkušeností zásadovost, obětavost a smysl pro spravedlnost neobyčejnou vážnost a oblibu u početné obce lidových hudebníků v celé republice. Byl činný též v Ochranné svazu autorském (OSA), jehož byl spoluzakladatelem. Pracoval v Jednotě hudebních stavů, v Hudební unii a v Kruhu autorů populární hudby. Působil i jako hudební kritik. Napsal řadu článků do odborných hudebních časopisů. S velkým zájmem hudebníků se setkala jeho Lidová nauka o harmonii (vyšla ve čtyřech vydáních). Společně se synem Daliborem napsal knihu Instrumentace symfonického orchestru a dechové hudby. Za svou bohatou a mnohotvárnou činnost byl Václav Vačkář jmenován čestným členem Svazu československých skladatelů a v roce 1952 poctěn cenou hlavního města Prahy. Zemřel 4. února 1954. Je pochován v rodinném hrobě na pražském Vinohradském hřbitově.

Dílo

Václav Vačkář zkomponoval kromě legendární Vzpomínky na Zbiroh celkem 331 skladeb. Z nich nejznámější:
Pochody (celkem více než 90)

    Šohaj
    Riviéra
    Probuzení
    Vítězný návrat
    Plzni zdar
    Stříbrné ty žitko

Valčíky (cca 50)

    Večer na moři
    Sen lásky
    Bylo to v máji
    Ve znamení révy
    Nezapomeň, že tě miluji
    Růže ze Slovácka
    Erna

Polky

    Dobřejovická
    Staropražská

Směsi lidových písní

    Mládí op. 185 (směs milostných písní)
    Lovu zdar op. 216 (směs loveckých písní)
    Moravské zpěvy op. 218

Klasická hudba

Komponoval však také klasickou komorní a symfonickou hudbu:

    Slovácká ouvertura op. 80
    Česká ouvertura op. 304
    Groteskní ouvertura op. 182
    Komická ouvertura op. 225
    Golgatská legenda op. 141 (symfonická báseň, uvedla i Česká filharmonie)
    Touhy Robinsonovy op. 159 (symfonická báseň)
    Concertino pro klarinet a orchestr
    4 smyčcové kvartety
    27 písní
    četné mužské, ženské a smíšené sbory

Tomáš Vačkář

Tomáš Vačkář (31. července 1945 Praha, Čechy, Československo – 2. května 1963 Praha, Čechy, Československo) byl český hudební skladatel.

Život

Pocházel z hudební rodiny. Otec Tomáše Vačkáře byl Dalibor C. Vačkář, hudební skladatel, autor filmové hudby (Pyšná princezna, Anděl na horách, Dovolená s Andělem, aj.). Děd Václav Vačkář, taktéž hudební skladatel a první trumpetista České filharmonie. Bratr Martin je japanolog, spisovatel a scenárista (autor divadelních her Má férová Josefína, Muži v offsidu, Zločin v Posázavsém Pacifiku, aj.).

Studoval na Pražské konzervatoři u Emila Špačka hru na bicí nástroje, hru na klavír u Berty Kabeláčové-Rixové a skladbu u Zdeňka Hůly. Tvořil v rozmezí tří let (1960–1963) pod dohledem svého otce, který jeho skladby také redigoval.

Výběr z díla

    Ad libitum (Sonatina pro klavír)
    Ad libitum (Concertino capriccioso pro flétnu, kytaru a marimbu)
    Perspektivy (10 skladeb pro klavír, 1963)
    Requiem (zůstalo nedokončeno)
    Concertino Recitativo
    Tři dopisy dívkám (Písně na slova studentské poesie pro střední hlas a orchestr, také v úpravě pro zpěv a klavír)
    Metamorfózy
    Sedm zamyšlení (Scherzo melancolico pro orchestr)
    Teenagers (klavír)

Dalibor C. Vačkář

Dalibor C. Vačkář (celým jménem Dalibor Cyril Vačkář, pseudonymy: Pip Faltys, Petr Filip, Tomáš Martin Karel Raymond, Dalibor C. Faltis) (19. září 1906 Korčula, Chorvatsko, Rakousko-Uhersko – 21. října 1984 Praha, Čechy, Československo) československý hudební skladatel.

Život

Byl synem houslisty, trumpetisty, hudebního skladatele a spisovatele Václava Vačkáře. Matka pocházela z herecké rodiny. Studoval na gymnáziu v Praze na Vinohradech. Po maturitě vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde v letech 1923–1929 studoval hru na housle u G. Reissiga a skladbu u Otakara Šína. Dále pokračoval ve studiu mistrovskou školu, ve hře na housle u Karla Hoffmanna a ve skladbě u Josefa Suka. V dirigování byl žákem Otakara Ostrčila.

Zpočátku neměl stálé zaměstnání. Věnoval se koncertní činnost a krátce dirigoval orchestr Tylova divadla v Nuslích. Působil v Orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle. V letech 1934–1945 byl houslistou Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Po osvobození se v roce 1945 stal filmovým dramaturgem a scenáristou. Po roce 1947 se věnoval dráze svobodného umělce: hudebního skladatele a spisovatele. Kromě mnoha hudebních děl napsal několik básnických sbírek a divadelních her. Jeho hry se hrály s úspěchem i na scéně Národního divadla. Společně s E. F. Burianem zdramatizoval Strašidlo cantervillské Oscara Wilda.

Pro svou různorodou činnost používal řadu pseudonymů. Pro zábavnou a taneční hudbu užíval jmen Pip Faltys, Petr Filip nebo Tomáš Martin. Publikace, scénáře, divadelní hry a pod. psal pod jménem Dalibor C. Faltis, které převzal po své matce.

Za svou činnost byl v roce 1966 vyznamenán titulem zasloužilý umělec.

Zemřel v Praze 21. října 1984 a je pochován na Vinohradském hřbitově.

Výběr z díla

Komorní skladby

    Klavírní trio Jaro – 1938
    Dialogues pro sólovou violu – 1961
    Oblouk – Fantazie na Schubertovo téma pro klavír – 1962
    Listy z deníku pro fagot a klavír – 1968

Orchestrální skladby

    Symfonie č. 1 D-dur op. 29 "Optimistická" (1941)
    Symfonie č. 2 „Země vyvolená“ (s altovým sólem a sborem, slova František Hrubín, Jaroslav Seifert, Viktor Dyk)
    Symfonie č. 3 „Smoking symphony“ (1948)
    Symfonie č. 4 „Symfonie míru“ (1950)
    Symfonie č. 5 "Pro juventute" (1983)

Koncertantní skladby

    Houslový koncert op. 11 (absolventská práce, 1931)
    2. houslový koncert C-dur (1958)
    Český koncert pro klavír (1953)
    Koncert pro fagot a smyčce (1962)
    Koncert pro trubku s doprovodem bicích a kláves (1963)
    Musica concertante (1973)

Vokální skladby

    Chudobky (Deset písní pro bicí nástroje, 1943)
    Písničky k šití pro dívčí sbor s klavírem – 1950 (text: Jaroslav Seifert) a mnoho dalších.

Nevyhnul se ani komponování dobových masových a pionýrských písní a pochodů.

Balety

    Švanda dudák (libreto: J. Rey, 1950)
    Sen noci svatojánské (1955–1957)

Filmová tvorba

    Nejlepší ženská mého života (1968)
    Alibi na vodě (1965)
    Hvězda zvaná Pelyněk (1964)
    Kde alibi nestačí (1961)
    Partyzánská stezka (1959)
    Slečna od vody (1959)
    Nezlob, Kristino (1956)
    Roztržka (1956)
    Anděl na horách (1955)
    Expres z Norimberka (1953)
    Tajemství krve (1953)
    Dovolená s Andělem (1952)
    Pyšná princezna (1952)
    Milujeme (1951)
    Malý partyzán (1950)
    Divá Bára (1949)
    DS - 70 nevyjíždí (1949)
    Dvaasedmdesátka (1948)
    O ševci Matoušovi (1948)
    Alena (1947)
    Nerozumím (1947)
    Podobizna (1947)
    V horách duní (1946)
    Píseň lásky (1940)

Divadelní hry

    Veronika (také jako předloha libreta opery Rafaela Kubelíka)
    Stanice Gordian
    Mraky na nebesích
    Chodská nevěsta (předloha libreta opery Rafaela Kubelíka dochované pouze v náčtu)
    Piráti

Jaroslav Vaculík

Jaroslav Vaculík mladší (* 26. září 1955 Praha, Čechy, Československo) je hudební skladatel, producent, herec a člen divadla Sklep. Je synem architekta Jaroslava Vaculíka, bratrem herce Lukáše Vaculíka a otcem herečky Šárky Vaculíkové.

Život a kariéra

Jaroslav Vaculík ml. si vyzkoušel i herecké role (např. Ať žijí duchové, Pražská 5), ale herectví se na rozdíl od svého bratra Lukáše nevěnuje. Pracuje jako produkční, vyhledává filmové lokace a skládá hudbu. Byl mj. produkčním Karlovarského filmového festivalu. Pro zahraniční filmy zpracovává lokace dlouhodobě, a to vč. filmů Hollywoodu (firma Czech Film Locations od roku 1992), lokace pro české filmy např. pro režiséra Zdeňka Trošku.

Jaroslav Vaculík je skladatelem hudby nejen filmové (nejznámější je dětský TV večerníčkový seriál Tarbíci). Skládá hudbu pro divadlo Sklep. Divadlo Sklep v Praze na Dobešce je jeho domovskou scénou. Pro divadlo Sklep kromě hudby a herectví dělá i střih a kameru. Jaroslav Vaculík ml. vystupuje dále jako hudební doprovod (kytara, bubny) písničkáře Jana Vodňanského.

Jaroslav Vaculík je také lektorem bubnování pro dospělé a pro děti. Pořádá workshopy a veřejná vystoupení (především písniček z Večerníčku Tarbíci se svou skupinou DunDun). Je zakladatelem dětské hudební kapely Panda Band a Panda Art Production pro natáčení provokativních reklamních videí "ve sklepáckém duchu" - obojí pro youtube kanál Panda Art Stream (rok 2020).

Filmografie

Film (herecké role)

    1977 Ať žijí duchové
    1988 Pražská 5
    1992 Pensionek

Hudba (skladatel filmové hudby)

    1986 Chemikál (studentský film)
    1988 Pražská 5
    1990 Sedum (studentský film)
    2003 Mazaný Filip
    2018 Tarbíci (Večerníček)

Film (vedoucí produkce)

    1995 Už

Film (lokace manager)

    1992 Princezna Fantaghiró 2
    1999 Všichni moji blízcí
    1999 Oliver Twist
    2000 Bídnície
    2002 Liga vyvolených (se Sean Connery)
    2006 Ilusionista
    2006 Tristan a Isolda
    2007 Hannibal: Zrození
    2013 Donšajni
    2017 Marie Terezie

Václav Červinka

Václav Červinka v Geburts Buch Wenzel Theophil Čzervinka (29. prosince 1844 Praha-Staré Město, Čechy, Rakouské císařství – 11. listopadu 1929 Chotěboř, Čechy, Československo) byl český hudební skladatel a spisovatel.

Život

Zdroje uvádějí chybné místo narození Ostředek. Narodil se v rodině JUDr. Václava Červinky (1807–1870), právníka, velkostatkáře a českého vlastence a Alžběty Marie Červinkové-Vojáčkové (1819–1901). Měl bratry: Wladimira Raphaela Wenceslause (1842) vojenského lékaře, Otakara (1846–1915) básníka, Jaroslava (1848–1933) generála, Miloše Drahotína Václava (1850–1850), Miloše Drahotína Mariu (1852) básníka a sestru Marii Matildu Věnceslavu Elisabetu (1855), která se vdala za Bohuslava Riegra, právníka. Václav se 28. 9. 1874 oženil se sestrou Bohuslava, Marií Riegrovou, spisovatelkou.

Vystudoval pražské Akademické gymnázium (1855–1859), pražskou Německou techniku (1861–1863) a Vyšší státní učiliště v Mosonmagyróváru (1863–1865). Působil jako hospodářský správce u hraběte Františka Harracha v Nechanicích a v Sadové, u knížete Rudolfa Thurn-Taxise v Cetnu, Skalsku a Kropáčově Vrutici a nakonec jako ředitel velkostatku Maleč a Modletín u Františka Ladislava Riegra.

Zastával řadu funkcí, např. byl jednatelem Hospodářského spolku v Chotěboři, porotcem u soudu v Kutné Hoře, delegátem Zemědělské rady, delegátem Ústřední hospodářské společnosti, zkušebním komisařem kandidátů učitelství, organizátorem místních voleb a komunálním politikem.

Pro náročné zaměstnání se nemohl plně věnovat svým koníčkům psaní a hudbě. Používal pseudonym Q. F. Renatus. Publikoval mj. vzpomínkové črty a autobiografické prózy. S manželkou Marií zkomponoval cyklus Slovanských zpěvů, cyklus Blaník, jednoaktovou komickou operu Dal si hádat a řadu drobnějších skladeb.

Dílo

Spisy

    Márinka: povídka – Praha: Jan Otto, 1883
    Jarní bouře: román – 1888
    Naším očistcem: román – Praha: Šimáček, nevytištěn
    Památník na oslavu stých narozenin Františka Palackého – Praha: 1898
    Život dle mé obrazotvornosti – Praha: Hejda a Tuček, 1906
    U kolébky Sokola – Praha: Šolc a Šimáček, 1920
    Od dětství do kmetství: některé vzpomínky, zážitky a úvahy – Praha: Českoslovanská obec sokolská,1923
    Otevřený list Národní radě československé v příčině pozemkové opravy – Praha: Červinka, 1923
    Jde-li na nás potopa?
    Otázka zemědělského programu
    K zemědělské tísni
    Pamětní kniha Malče: rukopis

Články

    Z roku 1866: in Lumír,
    Vzpomínky na dr. F. L. Riegra: in Osvěta 35, 1905
    Český velkostatek jindy a nyní: in Osvěta 37, 1907
    Z jarního rašení národního života v letech 1855–1865: in Osvěta 42, 1912

Hudebniny

    Hercegovský pochod – 1875 [konfiskován]
    Ohlas z Balkánu: pochod – Praha: Starý, 1875? — Zürich: 1876
    Naši furianti. Předehra a Entreakty – Horní Moštěnice: L. R. Pazdírek,1890?
    Slovanské zpěvy – Havlíčkův Brod: Bayer
    Blaník
    Dal si hádat, opera, 1882, premiéra 9. února 1892 v Chrudimi

Miloš Vacek

Miloš Vacek, pseudonym Miloš Kamenický (20. června 1928 Horní Roveň, Čechy, Československo – 29. února 2012 Praha, Čechy, Česká republika) byl český hudební skladatel, dirigent, varhaník a sbormistr.

Život

Otec skladatele Jindřich Vacek byl hudebník, který s divadelními orchestry procestoval Evropu i jižní Ameriku, aby se posléze usadil jako ředitel kůru v Horní Rovni u Pardubic, ve Vysokém Mýtě a posléze v Kamenici nad Lipou. Poskytl tak synovi kvalitní základy hudebního vzdělání. Hrál na housle, klavír, klarinet a hoboj a v jedenácti letech již zastupoval svého nemocného otce na kůru.

V roce 1943 vstoupil na Pražskou konzervatoř a studoval skladbu a dirigování. Když němečtí okupanti uzavřeli i konzervatoř, pracoval jako pomocný dělník a balič skla ve sklárně ve Včelničce u Kamenice nad Lipou. Studia na konzervatoři dokončil v roce 1947 a pokračoval dále na Akademii múzických umění. Mimo jiné byl jeho profesorem Jaroslav Řídký, který také řídil na absolventském koncertě jeho Symfonietu pro velký orchestr.

V době vojenské služby byl sbormistrem a dirigentem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. S tímto souborem absolvoval v roce 1952 půlroční zájezd do Číny. Od roku 1954 se věnoval skladbě jako svému jedinému povolání. Byl činný i organizačně, v různých funkcích působil ve Svazu českých skladatelů a koncertních umělců.

Za své skladby byl mnohokrát vyznamenán. Za symfonickou Poému o padlých hrdinech obdržel cenu Krajského národního výboru v Ostravě, sborový hymnus „Země má“ získal prvním místo v soutěži sborové tvorby v Jihlavě roku 1975 a za cyklus písní „Hledám tě kráso“ mu byla roku 1978 udělena cena Svazu českých skladatelů. Hudba k filmu Dobrodružství na Zlaté zátoce získala v roce 1955 zlatou medaili na filmovém festivalu v Montevideu. Mimo jiné také získal Vyznamenání za zásluhy o výstavbu (1981) a v roce 1984 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Dílo

Jeho skladatelské dílo je velmi rozsáhlé. Hudební vyjadřování navazuje na dílo Vítězslava Nováka, Josefa Suka a svého učitele Jaroslava Řídkého. Komponoval skladby nejrůznějších žánrů, nejzávažnější jsou však jeho hudebně dramatická díla. Samozřejmě se nevyhnul ani dobové tvorbě masových písní, budovatelských pochodů a hudbě ke spartakiádním cvičením. Významnou součástí jeho díla je hudba pro film.

Komorní skladby

    Suita pro violoncello a klavír (1947)
    Suita pro klavír(1948)
    Sonatina pro housle a klavír (1949)
    Malá suita pro 4 pozouny (1949)
    Smyčcový kvartet (1950)
    Radosti našich dětí pro klavír (1951)
    Miniaturní suita pro smyčcový kvartet (1951)
    Divertimento pro violoncello, kytaru a basklarinet (1965)
    Organum Pragense – Pražské varhany (1966)
    Šumavské metamorfózy. Kvintet pro flétnu, hoboj, housle, violu a violoncello (1971)
    Sonata drammatica per piano(1972)
    Zatoulané listy z milostného deníčku. Suita pro klavír nebo pro komorní orchestr. (1972)
    Lovecká suita pro 4 lesní rohy (1973)
    Tři impromptu pro flétnu a klavír (1974)
    Večery na Peklůvce. Suita pro lesní roh a klavír (1976)
    Bukolická suita pro 4 pozouny nebo lesní rohy (1977)
    Dialog pro hoboj a klavír (1977)
    Ladův rok. 16 miniatur inspirovaných obrázky Josefa Lady pro klavír ve snadnějším slohu (také pro noneto nebo pro 2 akordeony, 1984)
    Dětské motivy pro klavír na 4 ruce (také pro dechový kvintet, 1984)
    Pastorale pro anglický roh a klavír (1984)
    Commedia dell’ arte pro trubka|trubku, lesní roh a pozoun střídané nástroji triangl, guiro a tamburina (1985)
    Příběhy pro klarinet sólo (1987)
    Metafora pro sólovou flétnu (1987)
    Herbář pro flétnu, hoboj a cembalo (také pro dechový kvintet, 1987)
    Podzimní akvarely pro hoboj, violoncello a klavír (1988)
    Glosa pro violoncello a klavír (1988)
    Capriccio per fagotto solo (1988)

Orchestrální skladby

    Tři máje. Symfonieta pro velký orchestr (1951)
    Zbojnická rapsodie pro orchestr (1952)
    Črty z čínského zápisníku. Suita pro orchestr (1952)
    Suita z filmu Lidé jednoho srdce pro orchestr (1953)
    Suita z filmu Dobrodružství na zlaté zátoce (1955)
    I. a II. suita z baletu Komediantská pohádka pro symfonický orchestr (1958)
    Jarní suita pro flétnu, klarinet, lesní roh (nebo anglický roh) a smyčcový orchestr (1963)
    Serenáda pro smyčce (1965)
    I. a II. suita z baletu Vítr ve vlasech pro orchestr (1965)
    Pohádková suita pro komorní orchestr (1966)
    Milá sedmi loupežníků. Suita z baletu pro symfonický orchestr a sólový alt (1973)
    Symfonie č. 1 „Májová“ pro velký symfonický orchestr (1974)
    Poéma o padlých hrdinech pro symfonický orchestr a sólový alt (1974)
    Musica poetica pro smyčce (1976)
    Olympijský oheň. Symfonický obraz (1975)
    Osamělý mořeplavec. Symfonický obraz inspirovaný českým osamělým mořeplavcem Richardem Konkolským (1978)
    Mé Kamenici nad Lipou. Suita pro symfonický orchestr (1979)
    17. listopad 1939. Symfonická freska (1980)
    Slavnostní prolog. Symfonická věta (k výročí založení Karlovarského symfonického orchestru, 1981)
    Svědomí světa. Symfonická poema na památku vyhlazení Lidic a Ležáků (1981)
    Koncert pro pozoun a smyčce (1985)
    Symfonie č. 2 pro velký orchestr, jednovětá (1986)
    Concerto capriccioso pro lesní roh a orchestr (1989)

Kantáty

    Zastavte válku. Kantáta na slova Ivana Skály (1952)
    Krajinou mého dětství. Kantáta pro smíšený sbor a symfonický orchestr na slova Nadi Mauerové (1976)
    O Praze. Kantáta a melodram na slova Vítězslava Nezvala pro symfonický orchestr, smíšený sbor a recitaci (1974)

Písně a sbory

    Červánky. Písňový cyklus pro zpěv a klavír na slova Františka Ladislava Čelakovského (1947)
    Dívčí motivy I. a II. Písňové cykly pro soprán a klavír na slova Františka Ladislava Čelakovského (1947)
    Horácké jaro. Ženské sbory na slova Františka Ladislava Čelakovského (1947)
    O Vysočině pro ženský hlas, violoncello a klavír (1948)
    Pět pohádek pro Tomáška (pro dětský sbor a komorní orchestr na slova Ivo Havlů, 1962)
    Návraty ke studánce. Cyklus ženských sborů na slova Jana Skácela a Fráňi Šrámka (1971)
    Sonety předjaří. Lyrický cyklus písní pro soprán a klavír na slova Nadi Mauerové (1972)
    Země má. Hymnus pro smíšený sbor a cappella na slova Nadi Mauerové (1974)
    Žena. Lyrický cyklus písní pro soprán a klavír na slova Nadi Mauerové (1975)
    Hledám tě kráso. Lyrický cyklus písní pro alt a klavír na slova Nadi Mauerové (1976)
    Lidice. Smíšený sbor a cappella na slova Jaroslava Holoubka (1977)
    Moucha v piáně. Dětské sbory a cappella na slova Dagmar Ledečové (1979)
    Cesta světla. Smíšený sbor a cappella na slova Nadi Mauerové (1980)
    Milostná preludia pro soprán, flétnu a klavír na slova Nadi Mauerové (1981)
    Vyznání Josefu Ladovi. Smíšený sbor a cappella na slova Nadi Mauerové (1983)
    Věčný duel. Čtyři komické písně o lásce (1983)
    Čtveroroční hrátky pro soprán, flétnu a kytaru (1990)

Balety

    Štěstí je prosté (1951–52)
    Komediantská pohádka (1957–58)
    Vítr ve vlasech (1960–61)
    Poslední pampeliška (1963–64)
    Milá sedmi loupežníků. Dramatická baletní freska podle Viktora Dyka. (1966)
    Meteor (1966)
    Šťastná sedma (1966)

Opery

    Jan Želivský. (1954–56)
    Bratr Žak. Opera o 3 dějstvích podle námětu Ivana Olbrachta (1976–78)
    Romance pro křídlovku. Lyrická komorní opera podle Františka Hrubína (1980–81)
    Kocour Mikeš. Komická opera pro malé i velké děti podle literární a výtvarné předlohy Josefa Lady (1981–82)

Muzikály

    Noc je můj den. Blues – drama o životních osudech černošské zpěvačky Bessie Smithové na libreto Ivo Havlů a Josefa Pávka (1962)
    Císařovy nové šaty. Komická zpěvohra podle Hanse Christiana Andersena na libreto Miroslava Homolky (1962)
    Madame Sans-Gêne. Rokokový muzikál o 3 jednáních podle hry Victoriena Sardou a Émile Moreau na libreto Evžena Drmoly (1968)
    Vítr z Alabamy. Českoamerický muzikál podle povídek Jaroslava Haška na libreto Ivo Havlů (1970)

Melodramy

    O Šípkové Růžence. Pohádkové melodrama pro herečku a orchestr na libreto Nadi Mauerové (1984)
    U veselých medvědů pro vypravěčku a dechový kvintet. Veselá pohádka pro děti na libreto Nadi Mauerové (1988)
    Markýza de Pompadour. Rokokový obraz pro herečku a komorní orchestr na verše Stanislava Kostky Neumanna (1989)

Filmová hudba

    O zatoulané princezně (1987)
    O mašinkách (1985)
    Něco je ve vzduchu (1980)
    Poprask na silnici E4 (1979)
    Oslík Ušatec (1974)
    Hadí princ (TV film, 1973)
    Počkám, až zabiješ (1973)
    Černý vlk (1971)
    Krtek a paraplíčko (1971)
    Kateřina a její děti (1970)
    [[Seznam dílů seriálu O krtkovi#Krtek a zelená hvězda|Krtek a
    Krtek v Zoo (1969)
    Krtek zahradníkem (1969)
    Čtyři v kruhu (1967)
    Když má svátek Dominika (1967)
    Flám (1966)
    Atentát (1964)
    Das Geheimnis der chinesischen Nelke (1964)
    Kdy brečí muži (1964)
    Modrý autobus (TV film, 1963)
    Vánice (1962)
    Kočičí škola (1961)
    Procesí k panence (1961)
    Uprchlík (1961)
    Chlap jak hora (1960)
    Kočičí slovo (1960)
    Kouzelný den (1960)
    Malování pro kočku (1960)
    Práče (1960)
    Král Šumavy (1959)
    Partyzánská stezka (1959)
    Vstup zakázán (1959)
    Život pro Jana Kašpara (1959)
    Skleněná oblaka (1958)
    Tenkrát o Vánocích (1958)
    Útěk ze stínu (1958)
    Krtkova dobrodružství (TV seriál, 1957)
    Paraplíčko (1957)
    Neporažení (1956)
    Dobrodružství na Zlaté zátoce (zlatá medaile na filmovém festivalu v Montevideu, 1955)
    Větrná hora (1955)
    Ztracená stopa (1955)

Literární práce

    Má životní capriccia, Pelhřimov, Nová tiskárna Pelhřimov 2007

Karel Václav Vacek

Karel (Václav) Vacek (5. června 1908 Hřebeč, Čechy, Rakousko-Uhersko – 8. prosince 1982 Buštěhrad, Čechy, Československo) byl český hudební pedagog, ředitel škol (v Kladně, Buštěhradu, Praze a Plzni), skladatel, sbormistr a dirigent symfonických orchestrů (v Českém Krumlově, Českých Budějovicích, Příbrami a Praze), houslista, autor skladeb pro sólové nástroje s doprovodem orchestru, operet a slavnostních pochodů. Bratr houslisty a hudebního pedagoga Václava Vacka, strýc jeho syna a pražského houslaře Václava Vacka.

Byl absolventem pražské konzervatoře, dirigování také soukromě studoval u Pavla Dědečka, státní zkoušku složil z řízení sboru a orchestru. Od roku 1935 byl správcem české hudební školy v Českém Krumlově, kde do druhé světové války řídil ženský sbor Dalibor.

Působení v Buštěhradu

Byl prvním ředitelem buštěhradské hudební školy, po uzavření školy za druhé světové války založil Městský hudební a pěvecký sbor Buštěhrad, kde byl v letech 1941–1951 sbormistrem a v době druhé světové války významně rozvíjel kulturní činnost ve městě. V roce 1977 založil Pěvecký sbor města Buštěhradu

Působení v Kladně

Karla Vacka, od roku 1947 ředitele Městské hudební školy v Kladně, po své nemoci jmenoval v roce 1948 svým nástupcem zakladatel a dirigent Kladenské filharmonie Hynek Kubát. Po svém zvolení pronesl slova: "Nikdy nedávám vinu orchestru, je-li jeho výkon nedokonalý, neboť orchestr přednáší dílo tak, jak jej dirigent nacvičil a jak hudební dílo řídí." V listopadu téhož roku se Kladenská filharmonie rozloučila s Hynkem Kubátem nad jeho rakví smuteční písní Karla Vacka.

Karel Vacek orchestr vedl až do ledna 1954 kdy zanikl s jeho odchodem do Prahy, kde působil jako ředitel pedagogického oddělení na Pražské konzervatoři a zástupce ředitele Pražské konzervatoře, za jeho působnosti bylo obnoveno operetní oddělení. Zasloužil o založení Státní konzervatoře v Plzni v roce 1961, kde byl také prvním ředitelem.

Karel Vacek

Karel Vacek (21. března 1902 Liberec, Čechy, Rakousko-Uhersko – 18. srpna 1982 Praha, Čechy, Československo) byl český hudební skladatel českých lidovek. Je autorem písní jako je tango Cikánko ty krásná a Nikdy se nevrátí pohádka mládí.

Životopis

Narodil se v liberecké Perlové ulici čp. 232 v rodině truhláře a muzikanta (v den jeho narozenin se v jeho rodišti scházejí jeho obdivovatelé s gramofonem na kliku, aby si připomněli jeho nejznámější písně). Někdy v letech 1909–1910 se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde se naučil mimo jiné hrát na housle, klarinet, trubku, lesní roh a kontrabas a již od svých patnácti let hrál v pražských lidových kapelách. Díky své nástrojové mnohostrannosti byl vyhledávaným muzikantem také ve Vysokém Veselí, kde pracoval od roku 1917 jako dělník. Po válce byl přijat na pražskou konzervatoř, ale z existenčních důvodů si studium nemohl dovolit. Své znalosti rozšířil v letech 1919–1924 během své vojenské služby u vojenské hudby v různých posádkách.

Roku 1925 se zúčastnil s českým cirkusovým orchestrem zájezdu do Francie. Ve Francii na čas zůstal a vystupoval v rámci československé exposice na Světové výstavě dekorativního umění. Po návratu do Prahy hrál jako trombonista v orchestru kina Lucerna. Potom vystřídal několik souborů, které hrály tehdy novou jazzovou hudbu (např. orchestr Harryho Hardena).

V roce 1928 se v Břevnově oženil s modistkou Julií Riegerovou.

V sezóně 1929 se dostal do kvintetu Melody Boys R. A. Dvorského, který účinkoval v kavárně Rokoko. Tady začal Karel Vacek skládat své písničky. V roce 1931 napsal tango Cikánka, které mu přineslo úspěch i v zahraničí. Následovaly další populární skladby jako Nikdy se nevrátí pohádka mládí (1932), Marná láska (1933) nebo trampské Pojď, kamaráde (1932) či Táboráku plápolej (1932). Trvalé místo v české populární hudbě pak Vackovi zajistily především jeho lidové polky, valčíky a pochody (Hej, panímámo, Šumařinka aj.).

Po třech letech ho Jaroslav Ježek přijal jako sólistu na trumpetu do orchestru Osvobozeného divadla, roku 1938 se však vrátil ke Dvorskému. Za druhé světové války vedl vlastní orchestr, se kterým objížděl česká města a v kavárně Pasáž hrál i koncertní repertoár. Vlastního hraní zanechal v roce 1956, od té doby se věnoval už jen skládání a občasnému dirigování. Byl stále aktivní - radil a pomáhal různým amatérským souborům, cestoval za nimi často mnoho kilometrů.

Roku 1981 mu byl udělen titul národní umělec. Během svého života složil téměř devadesát polek, valčíků a jiných skladeb. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.

V Praze 13 je po něm pojmenována ulice – Vackova.

Citát

„S Karlem Vackem jsme byli velcí kamarádi. On byl sice pravověrný sparťan, já zase slávista, ale to nám vůbec nevadilo. Nás totiž spojovala hezká muzika, písničky, Karel skládal i krásné skladby do filmu. Několikrát se objevil i na filmovém plátně. Třeba ve slavném filmu "Kristián" z roku 1939 ho vidíme hrát v orchestru R. A. Dvorského...Málokdo ví, že Vacek hrával zadarmo, peníze dostávali jen jeho muzikanti. Těm dokonce ze svého kupoval hudební nástroje. Inu, byl velmi uznalý. Ačkoliv sám se stal výborným zpěvákem, dokázal uznávat i jiné.“

— Standa Procházka

Dílo, výběr

    Venkovská
    Láska nehněvaná
    Bezejmenná
    Lesácká
    Koryčanská

Skladby

Práce s kapelami

    Predehara, (1956)
    Cikánka, tango
    Pictures of a Countryside, ouverture
    Pohádka mládí (nizozemsky - Sprokjesachtige Jeugd), tango
    Rhapsodie
    Suvenýr
    Táboráku plápolej, waltz
    V podlesí
    Zítra snad, tango

Pochody

    Bříza zelená, polka
    Čtyři páry bílejch koní, polka
    Zůstaň tu s námi, muziko česká, polka

Polky

    Ale ne ale ne
    Frajerka
    Fůra slámy
    Hů a hů
    Hej paní mámo
    Kalná voda
    Karlův most
    Můj tatíček
    Proč nezůstane slunce stát
    Štěstí na rozcestí
    Šumařinka
    U našich kasáren
    V podlesí
    Venkovská
    Za rok za dvě léta

Valčíky

    Černá noc, (1972)
    Poslední korunu mám, (1974)
    Až se jednou potkáme
    Dřív než se rozloučím
    Láska nehněvaná
    Malá písnička
    Panenko modrooká
    Skřivánek zpíval
    Tichou dědinou

Jindřich Vacek

Jindřich Vacek (3. srpna 1889 Vídeň, Dolní Rakousy, Rakousko-Uhersko – 20. července 1946 Kamenice nad Lipou, Čechy, Československo) byl český hudebník a skladatel.

Život

Od dětství hrál na několik hudebních nástrojů. Nastoupil k vojenské hudbě ve Vídeňském Novém Městě a později hrál u vojenské hudby v Soproni. Po návratu do Čech působil jako hobojista v orchestrech soukromých venkovských divadelních společností. V době Talichova působení ve Slovinsku hrál pod jeho vedením v operním orchestru v Lublani. V dalších letech vystřídal řadu orchestrů po celém světě. Hrál v Alžíru, Jižní Americe (v Buenos Aires a v Montevideu), Hamburku a v Bruselu. Nakonec se vrátil opět k divadelním společnostem v Čechách.

Po vypuknutí 1. světové války byl odvelen k posádkové hudbě v Šoproni a po vzniku Československa působil u divadelních orchestrů v Plzni a v Českých Budějovicích. V Českých Budějovicích si prohloubil své hudební vzdělání studiem na varhanické škole a stal se ředitelem kůru a učitelem hudby v Horní Rovni u Pardubic, ve Vysokém Mýtě a posléze v Kamenici nad Lipou. Zde působil od roku 1930 až do své smrti.

Dílo

Jeho dílo obsahuje velmi rozmanité žánry. Komponoval taneční skladby, pochody, operety, zpěvohry, scénickou hudbu pro divadlo, ale také četné chrámové skladby.

Operety

    Jen se dohovořit
    Májová noc
    Zlatovláska z myslivny
    Volnosti zdar
    Nanynka z Týnice (dětská zpěvohra)

Chrámové skladby

    Slavnostní mše
    Česká mše
    Requiem

Mnoho dalších příležitostných skladeb

Jaroslav Václav Vacek

Jaroslav Václav Vacek (27. března 1865 Jindřichův Hradec, Čechy, Rakouské císařství – 19. června 1935 Teplá, Čechy, Československo), zvaný také „Milenov“, byl český kněz, hudební skladatel a spisovatel.

Život

Otec skladatele byl varhaník, ředitel kůru a bývalý vojenský kapelník František Karel Vacek. U něho získal hudební základy, ale otec brzy zemřel. Dalšího hudebního vzdělávání se ujal bývalý dvorní rada z Hierschů, který žil v Jindřichově Hradci na odpočinku a byl výborný houslista.

Po maturitě na gymnáziu vstoupil do řádu premonstrátů v klášteře v Teplé. Studoval teologii, nejprve v Teplé a studia dokončil v Innsbrucku, kde byl také 6. srpna 1888 vysvěcen na kněze. Stal se katechetou na gymnáziu v Doupově a varhaníkem tepelského kláštera. V roce 1900 byl povolán zcela do kláštera a jmenován kantorem, učitelem sborového zpěvu a druhým knihovníkem. V té době dal tamější opat Dr. Gilbert Helmer postavit novou budovu knihovny a Vacek byl pověřen nejen stěhováním, ale novou úplnou katalogizací knihovny a uspořádáním hudebního archivu. Při té příležitosti objevil vzácné rukopisy z 15. století, Husův výklad Otčenáše a neznámé vánoční písně českého humanisty 16. století Petra Codicilla. V této funkci setrval po více než 30 let, až do roku 1933, kdy se knihovnictví i řízení chrámového zpěvu ze zdravotních důvodů vzdal. Vzácné sbírky i knihovna byly v roce 1950 zásahem komunistické moci v rámci Akce K dílem rozptýleny a dílem zcela zničeny.

Ve skladbě byl Vacek samouk, nicméně vlastní pílí dosáhl pozoruhodných výsledků. Své první skladby vydal vlastním nákladem, později však vycházely v přílohách časopisů Česká hudba, Zlatá Praha a Cyril. Řada prací zůstala v rukopise. Kromě skladatelské činnosti byl činný i literárně. Publikoval životopisné studie českých i světových hudebníků a výsledky své badatelské činnosti v tepelském klášteře. Písemná pozůstalost skladatele je uložena v Památníku národního písemnictví v Praze, v Archivu města Plzně a ve Státním okresním archivu v Jindřichově Hradci.

Jeho práce se dočkala řady ocenění. Roku 1904 byl vyznamenán rytířským křížem bulharského řádu pro civilní zásluhy. V roce 1922 byl jmenován arcibiskupským notářem a roku 1925 čestným členem pěvecké jednoty „Čech” v Plzni. V témže roce byl vyznamenán diplomem uznání díku „Národní jednoty severočeské” za obětavou a účinnou spolupráci a roku 1930 byl jmenován dopisujícím členem Masarykovy akademie práce. Byl rovněž oceněn čestným členstvím Klubu skladatelů v Plzni.

Dílo

Chrámové skladby

Klášter Teplá

    Missa in honorem S. Angeli Custodis pro spojené mužské a ženské hlasy s průvodem varhan
    Missa in honorem B. Hroznatae pro smíšený sbor bez varhan
    Vánoční offertorium „Laetentur coeli“
    Svatodušní ofertorium „Potvrdiž toho, ó Bože“
    Litanie lauretanae pro mužský a ženský sbor bez varhan
    Dum aurora (mužský sbor)
    Modlitba za vlast pro zpěv a varhany
    Ave Maria pro smíšený sbor
    3 písně k májové pobožnosti s průvodem varhan
    4 Pange lingua pro smíšený a mužský sbor
    Pohřební sbor „Bože, Bože”
    Responsoria sv. Týdne
    Vánoční píseň Petra Codicilla, podle nalezeného v archivu Tepelském rukopisu harmonisoval a pro 1 hlas, varhany, trubku a tympany upravil
    Hymnus B. Hroznatae pro zpěv a varhany
    Dorický hymnus

Orchestrální skladby

    Legenda
    2 pochody
    Lochotínská pohádka
    Serenáda
    Zvonečková královna
    3 suity

Komorní skladby

    Žofínská ukolébavka (septet)
    Z mé domoviny (kvintet)
    Lesní pohádky (kvartet)
    Zingaresca (kvartet)
    Pohádka máje (kvartet)
    Kvartet g-moll
    Andante religioso pro 4 violoncella
    Berceuse pro klavír, housle a violoncello
    Loutky, Gavotta, Hroznětínská dumka (smyčcová tria)
    U mohyly bohatýra (věnováno památce hraběte Liitzowa)
    Gruzínské melodie pro housle a klavír
    Rozmarný menuett pro housle a klavír
    Serenáda pro housle a klavír
    Želivská ukolébavka pro housle a klavír
    Romance pro violoncello a klavír
    Phrygické melodie pro violoncello a klavír
    Sarabanda, Barcarola, Ukolébavka pro violoncello a klavír

Varhanní skladby

    Sonata g-moll
    Fantasie, Toccata, Idylla, Pastorella
    Furghetta, Riccordo et Elegia
    Triste
    2 suity
    Musetta, Pohádky o hvězdičce, Medvědák, Doloroso (psáno pro harmonium)

Písně a sbory

    Čtyři písně v lidovém tónu: „Přiletěl větřík od jihu”, „Královna máje”, „Dudák” „Die Nacht”
    Dvě písně v národním tónu: „Plakala” a ,Roráty”
    Dvě písně: „V snění”, „V soumraku”
    Čtyři mužské sbory k 60. narozeninám N. Kubáta
    Tři mužské sbory
    Radyně pro smíšený sbor

Melodram

    Holoubek, na slova Erbenova pro klavír a v úpravě orchestrální

Klavírní skladby

    V lesní samotě
    Valse triste
    Z dávných jar
    Vesna se blíží
    Rej konvalinek
    Květinový tanec
    Valse mignone
    Aphorismy hudební
    U lesních mužíčků
    Na jezeře
    2 poetické obrázky
    Menuet naší babičky
    Dumka
    Na jaře
    2 skladby
    2 romantické obrázky
    Idylla
    Barkarola
    Ekloga
    Mazurka
    Burleska
    Pochod trpaslíků
    Smuteční pochod
    Chrysanthémy
    Meditace letního večera
    Espagnoletta
    Charleton
    Menuet našeho dědouška
    Ballada
    Růžové sny
    Motýlkové nad Nežárkou
    Tarantella a valčík malé Růženky
    Marche solennelle
    Bojgar
    Valse caprice

Literární dílo

    Adam Václav Michna z Ostradovic, varhaník Jindřichohradecký (1914)
    Profesor Hanuš Trneček (1914)
    Josef Němec (1914)
    Tympanista Klouček
    Dr. Josef Fr. Smetana a Bedřich Smetana (1914)
    Edvard Max Dowel (1914)
    Stephen Heller (1914)
    Po stopách enharmonických diésí (1914)
    Řezáč z Hvozdova (1913)
    Dlabač Jan Bohumír (1916)
    Quilisma (1913)
    O acordu prvého stupně tóniny měkké (1916)
    O předehře, mezihře a dohře k písním duchovním (1916)
    Direktorium chori (1916-1917)
    Chorální rukopisy kláštera Tepelského (1919)
    Saint Saens (1922)
    Otokar Ševčík k 70. narozeninám (1922)

Milivoj Uzelac

Milivoj Uzelac (16. června 1919 Praha, Čechy, Československo – 8. března 1988 Praha, Čechy, Československo) byl český hudební skladatel a dirigent.

Život

Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze studoval na Pražské konzervatoři skladbu a dirigování. Jeho učiteli byli Pavel Dědeček, Rudolf Karel, František Pícha a Jaroslav Řídký. Za německé okupace byl odeslán na nucené práce do Německa. Stal se korepetitorem opery v Brémách. Po návratu do Československa působil jako dirigent Filmového symfonického orchestru. V letech 1956–1959 byl šéfdirigentem Moravské filharmonie, se kterou podnikl koncertní zájezd do Polska. V letech 1960–1962 působil jako hlavní dirigent Armádního uměleckého souboru ministerstva vnitra. V roce 1961 se stal šéfem orchestru Divadla Na Fidlovačce a od roku 1963 dirigentem Hudebního divadla Karlín. Vystupoval jako hostující dirigent v Polsku a několik let byl stálým hostem orchestru berlínského rozhlasu.

Zemřel 8. března 1988 a je pohřben na chuchelském hřbitově v Praze.

Dílo

Jako hudební skladatel proslul zejména svou filmovou hudbou. Je autorem hudby k více než stovce krátkometrážních dokumentárních filmů. Mezi nimi jsou známější filmy se sportovní tematikou (např. Zimní olympijské hry v Oslo, nebo celovečerní sestřih Olympiáda Helsinky). Kromě toho psal scénickou hudbu k rozhlasovým hrám i drobnější orchestrální skladby.

Karel Urbánek

Karel Urbánek (27. dubna 1910 Vídeň, Dolní Rakousy, Rakousko-Uhersko – 28. června 1995 Brno, Morava, Česká republika) byl moravský hudební pedagog, sbormistr a skladatel.

Život

Narodil se ve Vídni, roku 1919 se rodina přestěhovala do Znojma. Absolvoval reálné gymnázium v Moravských Budějovicích, poté studoval hudební vědu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Za okupace musel studium přerušit a dokončil je až roku 1946. Ovládal hru na housle a klavír.

Od mládí se aktivně účastnil hudebního života ve Znojmě, nejprve jako houslista, posléze řídil orchestr YMCA, roku 1930 pak jako dvacetiletý řídil chrámový sbor ve znojemském kostele sv. Michala. Vyučoval hru na klavír a zpěv jak sólový, tak sborový, na Městské hudební škole ve Znojmě. V letech 1932-1938 vedl soukromou Hudební školu manželů Urbánkových, kterou založil spolu se svou ženou Aloisií, nadanou zpěvačkou a klavíristkou.

Po okupaci Sudet roku 1938 odešli manželé do Moravských Budějovic, kde se Karel Urbánek stal učitelem zpěvu na gymnáziu. Též zde řídil mužský sbor Foerster, vedl studentské soubory a založil dva sbory: ženský a smíšený.

Po skončení druhé světové války se vrátil do Znojma, kde se věnoval obnově hudebního života, kterou započal v letech 1945-1946 jako správce Městské hudební školy. Podílel se na obnově divadelního spolku Tyl a byl dirigentem jeho zpěvoherního souboru. V letech 1945-1959 dirigoval Znojemský symfonický orchestr a zároveň byl sbormistrem Pěveckého sdružení Vítězslav Novák.

Působil též jako pedagog, a to na Státním koedukačním učitelském ústavu (1945–1948), na gymnáziu (1948–1950), pedagogické škole (1953–1960), vyšší sociálně zdravotní škole (1950–1953) a krátce byl ředitelem hudební školy v Mikulově (1953-1954). Od roku 1960 byl odborným asistentem na Pedagogickém institutu v Karlových Varech. Později působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, kde se stal i vedoucím katedry a proděkanem. Od roku 1974 byl v důchodu. Odstěhoval se do Brna, kde opět spolupracoval s hudebně zaměřenými pedagogickými institucemi.

Dílo

Karel Urbánek byl autorem dvou mší (Missa d-moll, Česká mše vánoční) a dětské zpěvohry Šumavská princezna. Kromě toho psal drobné klavírní skladby, sbory a scénickou hudbu. Též přispíval hudebními referáty do znojemského tisku. Spolu s Bohuslavem Pernicou sbíral lidové písně ze Znojemska.

Antonín Ulrich

Antonín Ulrich (25. října 1915 Ervěnice, Čechy, Rakousko-Uhersko – 15. července 1995 Praha, Čechy, Česká republika) byl český hudebník, skladatel a pedagog.

Život a dílo

Vystudoval pražskou Vojenskou hudební školu v oborech housle a bicí. Vedle toho si navíc soukromě prohluboval umění ve hře na housle a studoval též komponování a dirigování. Působil u vojenských hudeb nejprve v Berouně a posléze v Hradci Králové. Po druhé světové válce začal také učit na hudební škole, kterou vystudoval. Stal se členem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Byl kapelníkem vlastní dechovky, pro niž na Ulrichovy nápěvy psal texty písní jeho vzdálený synovec Zdeněk Svěrák.

Viktor Ullmann

Viktor Ullmann (1. ledna 1898 Těšín, Slezsko, Rakousko-Uhersko – 17. října 1944 koncentrační tábor Osvětim, Německá říše) byl česko-rakouský hudební skladatel, klavírista a dirigent.

Život

Původ

Oba rodiče Viktora Ullmanna pocházeli ze židovských rodin, nicméně ke katolictví konvertovali již před Viktorovým narozením. Jeho otec, Maximilian Ullmann, tak mohl nastoupit profesní dráhu důstojníka z povolání. V první světové válce dosáhl hodnosti plukovníka a byl povýšen do šlechtického stavu.

Mládí a studium

Viktor od roku 1909 navštěvoval gymnázium ve Vídni. Jeho hudební sklony a nadání mu brzy zajistily setkání s Arnoldem Schönbergem a jeho hudebním kroužkem. Bezprostředně po maturitě se dobrovolně přihlásil do armády. Po narukování se dostal na italskou frontu, kde se v roli dělostřeleckého pozorovatele zúčastnil bitvy v údolí řeky Soči. Později mu bylo umožněno nastoupit ke studiu práv na Vídeňské univerzitě, kde navštěvoval přednášky Wilhelma Jerusalema. Počátkem října 1918 byl přijat do Schönbergova skladatelského semináře. U samotného Schönberga studoval hudební formy, kontrapunkt a orchestraci. Ullmann byl vynikající klavírista, neměl však ambice stát se sólovým hráčem.

Hudebník na volné noze

V letech 1918 až 1919 studoval hudbu ve Vídni. V květnu 1919 však obě studia přerušil, opustil Vídeň, a odstěhoval se do Prahy, kde se mohl plně věnovat kompozici. V roce 1920 se stal sbormistrem pražského Nového německého divadla. Jeho mentorem se zde stal tehdejší ředitel Alexander von Zemlinsky a později za jeho vedení se Ullmann stal také dirigentem (do roku 1927).

Již roku 1923 prací na „7 písních s klavírem“ (7 Lieder mit Klavier) zahájil sérii úspěšných premiér svých skladeb, které se hrály až do počátku 30. let 20. století („Sedm serenád“).

Roku 1928 se stal šéfem opery divadla v Ústí nad Labem, o rok později pak odešel do Švýcarska, kde působil jako dirigent v curyšském Schauspielhausu (1929-1931), pro který rovněž skládal scénickou hudbu. Na ženevských Slavnostech hudby Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (IGNM/ISCM), v roce 1929, vzbudil jeho klavírní cyklus „Schönbergovských variací“ značný zájem. Za orchestrální úpravu tohoto díla získal o pět let později cenu Emila Hertzky, pojmenovanou po někdejším řediteli vydavatelství Universal Edition.

V té době se také zajímal o antroposofii, nový obor založený Rudolfem Steinerem, a v následujících dvou letech (1931-1933) ve Stuttgartu provozoval antroposofické knihkupectví.

V roce 1933 se vrátil natrvalo do Prahy, kde působil jako hudební pedagog a novinář. Spolupracoval s hudební redakcí Československého rozhlasu a psal hudební kritiky do německých pražských novin Bohemia. Angažoval se v několika divadlech, věnoval se skladbě a v roce 1934 napsal operu Pád Antikristův (Der Sturz des Antichrist).[2]

V letech 1935-1937 byl žákem Aloise Háby, jehož čtvrttónovou techniku však uplatnil pouze v jedné menší skladbě (Sonáta pro klarinet op. 16, z roku 1937). Ve svých pracích z 20. let se ještě zřetelně orientoval na Schönbergovu volně atonální tvorbu (především v Komorní symfonii op. 9, na Georgovy písně op. 15 a na Pierrot Lunaire op. 21). Skladby vzniklé od poloviny 30. let se vyznačují samostatným vývojem, přes podněty Schönbergovy (2. smyčcový kvartet, 1. klavírní sonáta) a skrze vypořádání se s operou Vojcek Albana Berga (opera Der Sturz des Antichrist). Neotřelá harmonizace mezi tonalitou a atonalitou (Ullmann sám hovořil o „polytonalitě“), nadměrný hudební výraz a mistrovské zvládnutí formální hudební stavby patří k charakteristikám Ullmannova nového, nyní již nezaměnitelného osobního stylu.
Terezínské ghetto, smrt v Osvětimi

Ještě před nástupem nacismu se neúspěšně snažil získat československé občanství a vystěhovalecký pas. Podařilo se mu alespoň zachránit dvě ze čtyř dětí zařazením do transportu sira Wintona do Anglie. 8. září 1942 byl s třetí manželkou a zbylými dětmi deportován do Terezína, kde se zapojil do ilegálního uměleckého života. Nepřestávaje věřit v to lepší v lidech a přes hlad a velké problémy v běžném životě terezínského ghetta, se staral o bohatý hudební život a vytvořil zde také podstatnou část své tvorby. Napsal zde například operu Císař Atlantidy aneb Odepření smrti (Der Kaiser von Atlantis), ve které měl přidělený basový part pozdější přední sólista Národního divadla Karel Berman (opera však v terezínském ghettu za války nikdy nebyla provedena), který o díle po válce podal svědectví.

16. října 1944 byl Ullmann společně se skladateli Pavlem Haasem, Hansem Krásou a dalšími hudebníky v tzv. uměleckém transportu převezen do Osvětimi-Březinky a krátce po svém příjezdu zavražděn v plynové komoře.

Nadace Viktora Ullmanna

V roce 2002 založila britská klavíristka Jacqueline Cole nadaci nesoucí jméno Viktora Ulmana (The Viktor Ullmann Foundation UK). Cílem nadace je uctění památky Viktora Ullmanna, jeho přátel a dalších hudebníků z Terezínského koncentračního tábora a jejich díla, prostřednictvím koncertů, festivalů, kabaretů, přednášek, filmů a výchovných pořadů o holocaustu. Mezi patrony této nadace jsou jména předních světových umělců (např. Pierre Boulez, George Benjamin, Alfred Brendel či Daniel Barenboim).

Dílo

Hudební tvorba

Jeho tvorba je považována za vrchol pražské hudby v první polovině 20. století. Velká část jeho tvorby byla dlouhou dobu považována za ztracenou a teprve po roce 1989 došlo k nálezu části jeho skladeb. Některá z nalezených děl nebyla dosud zpracována. Část skladeb měla svoji premiéru po více než padesáti letech, přesto jsou považovány za velmi úspěšné.

Opery

    Der Sturz des Antichrist (Pád Antikrista), 1935, premiéra 1995, opera
    Der zerbrochene Krug (Rozbitý džbán), 1942, premiéra 1996, opera
    Der Kaiser von Atlantis oder Die Tod-Verweigerung (Císař Atlantidy aneb Odepření smrti), opera

Další skladby

    Variationen und Doppelfuge über ein Thema von A. Schönberg, 7 klavírních sonát
    Klavierkonzert, odhadovaný vznik tohoto díla je rok 1939
    Slawische Rhapsodie, 1940
    Streichquartet, 1943

Literární tvorba

    Der fremde Passagier, psáno pravděpodobně v letech 1935 – 1938 vydáno až v roce 1992
    26 Kritiken, kritiky hudební tvorby v koncentračním táboře Terezín, vydáno až roku 1993

Diskografie

    Terezín: Hudba 1941-44
    "Schwer ist´s, das Schöne zu lassen" / "Těžké je opustit krásu"- kompletní písňová tvorba pro soprán a klavír Viktora Ullmanna (Irena Troupová - soprán, Jan Dušek - klavír), Praha: ArcoDiva, 2015.
    Terezín / Theresienstadt, Anne Sofie von Otter a další umělci, Deutsche Grammophon, 2007

Jaroslav Uhlíř

Jaroslav Uhlíř (* 14. září 1945 Praha, Čechy, Československo) je český skladatel populární a filmové hudby, herec, zpěvák, komik, klavírista a moderátor.

Život

V mládí zpíval v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu pod vedením Bohumila Kulínského. Zpíval v různých kavárenských tanečních skupinách. Stal se členem skupin Providence a Faraon. Později byl zaměstnán jako skladatel v Československém rozhlase, kde se seznámil se Zdeňkem Svěrákem. Vystupoval v pravidelném televizním pořadu Hitšaráda, který moderoval společně s textařem a moderátorem Karlem Šípem. Na něj pak přímo navázala zábavní show Galašaráda.

Jaroslav Uhlíř složil hudbu k filmům Ať žijí duchové!, Vrchní, prchni!, Lotrando a Zubejda nebo S čerty nejsou žerty. Se Zdeňkem Svěrákem spolupracoval na hudebním televizním pořadu pro děti Hodina zpěvu (1988 až 2017). Vedle písní vzešla z pořadu řada krátkých operet (O Budulínkovi, O dvanácti měsíčkách) a tři z nich se staly základem filmu Tři bratři.

Složil hudbu k Schelingerovým písním „Holubí dům“ a „Jabloňový list“. V roce 2005 složil hudbu k písni „Ani k stáru“, která byla o rok později použita na soundtracku k filmu Vratné lahve (2006).

Během zlínského filmového festivalu v roce 2014 obdržel ocenění za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež.

V roce 1977 byl krátce členem souboru Divadla Járy Cimrmana, kde působil jako herec ve hře Záskok v roli Bárty a také jako dirigent ve hře Cimrman v říši hudby.

Dílo

Filmová hudba

    Jak básníci čekají na zázrak (2016)
    Tři bratři (2014)
    Láska rohatá (TV film, 2009)
    Fišpánská jablíčka (TV film, 2008)
    Kouzelná tetička Valentýna (TV film, 2008)
    Vratné lahve (2006)
    Honzík a Samuel aneb kudy vede cesta na sever (TV seriál, 2005)
    Jak básníci neztrácejí naději (2003)
    Švestka (divadelní záznam, 2002)
    Elixír a Halíbela (TV film, 2001)
    Lijavec (divadelní záznam, 1997)
    Hospoda (TV seriál, 1996)
    Lotrando a Zubejda (1996)
    Když se slunci nedaří (TV seriál, 1995)
    Medvědi nic nevědí (TV seriál, 1994)
    Potkal jsem ho v ZOO (1994)
    Čarodějky z předměstí (1990)
    O zapomnětlivém černokněžníkovi (1990)
    Tvrdý chleba (TV film, 1990)
    Pane králi, jdeme z dáli (TV film, 1989)
    Sáňkování není povoleno (TV film, 1989)
    Utopím si ho sám (TV film, 1989)
    Kam doskáče ranní ptáče (1987)
    Bloudění orientačního běžce (1986)
    O štěstí a kráse (TV film, 1986)
    Rohy (1986)
    Štěstí má jméno Jonáš (TV film, 1986)
    O chytrém Honzovi aneb Jak se Honza stal králem (TV film, 1985)
    Cizí holka (TV film, 1984)
    Koloběžka první (TV film, 1984)
    Lupa je tlustý sklo (TV film, 1984)
    S čerty nejsou žerty (1984)
    Tři veteráni (1983)
    Motiv (TV film, 1982)
    Princové jsou na draka (TV film, 1980)
    Trhák (1980)
    Vrchní, prchni (1980)
    Ať žijí duchové! (1977)

Televizní pořady (výběr)

    Hitšaráda v Československé televizi vysílána v letech 1978–1986, na ni navazovala Galašaráda na ČT1 (oba pořady společně s Karlem Šípem)
    Paškál (pořad) na TV Nova
    Hodina zpěvu (společně se Zdeňkem Svěrákem)

Knihy (výběr)

    Zdeněk Svěrák, Jaroslav Uhlíř: Zpívání, vydalo nakladatelství Klub čtenářů v roce 2009, ISBN 978-80-253-0660-4,
    Není nutno...
    Zpěvník
    Když se zamiluje kůň...
    Mám v hlavě myš Lenku
    Když je pěkné počasí
    Písničky o zvířatech
    Jaké je to v Čudu

Divadlo Járy Cimrmana

V tomto divadle krátce účinkoval. Nejdříve v 70. letech alternoval Pavla Vondrušku v představení Cimrman v říši hudby v roli dirigenta. Během 80. let párkrát v této roli zaskočil a v 90. letech zaskakoval pravidelně. V roce 1994 ztvárnil roli podruha Bárty ve hře Záskok. Později však divadlo opustí poté, co nepřišel na 2 představení, které za něj odehrál Marek Šimon. Podle jeho slov tam nepřišel, protože netušil, co je ferman. V představení Divadla Járy Cimrmana se také hrají dvě jeho písně – Elektrický Valčík (Lijavec) a Šel nádražák na mlíčí (Švestka).

Jan Uhlíř

Jan Uhlíř (2. prosince 1881 Ivanovice na Hané, Morava, Rakousko-Uhersko – 21. února 1963 Frenštát pod Radhoštěm, Morava, Československo) byl moravský hudební skladatel, dirigent, zakladatel a vedoucí Pěveckého sdružení Kopřivnice.

Život

Narodil se v Ivanovicích na Hané 2. prosince 1881 svobodné matce Anně Uhlířové. Zapojil se tam později do amatérského hudebního života. Základní hudební vzdělání mu poskytl učitel a hudebník Wiedermann, otec varhanního virtuosa Bedřicha Wiedermanna, i Uhlířovi strýcové z široké muzikální rodiny. Na studia odešel z místní pětitřídky do brněnské reálky, kterou však nedokončil. Poté působil na několika místech jako poštovní úředník, nejprve v Nezamyslicích, poté ve Vyškově, jako poštmistr v Brodku u Nezamyslic a krátce v Dobromělicích.

V roce 1920 přišel do Kopřivnice, aby zde založil poštovní úřad, sloužící dynamicky se rozvíjejícímu městu a výrobnímu závodu Tatra. V roce 1928 zde byl jmenován vrchním poštmistrem a v této funkci působil do roku 1938, kdy odešel do Frenštátu. Již na předchozích štacích se věnoval podpoře místního hudebního života a pěvěckých sborů. V Kopřivnici pak v roce 1922 založil Pěvecké sdružení, jež vedl do roku 1932. Do té doby působily v Kopřivnici dva mužské pěvecké sbory – při Sokolu a při Dělnické akademii, dirigentem obou se Uhlíř stal 17. září 1922.

V roce 1938 byl Uhlíř přeložen do Frenštátu pod Radhoštěm a krátce poté odešel do důchodu.[6] Ve Frenštátě založil pěvecké sdružení Radhošť. V únoru 1963 ve Frenštátě zemřel,[pozn. 2] urna s popelem byla později uložena na hřbitově u dřevěného kostelíku sv. Prokopa a Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Dílo

Vedle vedení pěveckých sborů se Uhlíř věnoval i kompozici. Složil:

    skladbu s lašskými a valašskými náměty nazvanou Kopřivnická kantáta z roku 1932, která oslavovala povýšení Kopřivnice na město
    orchestrální skladbu Kopřivnická rapsodie (1938)
    suitu Frenštátské Horečky
    pochody